Článek
Toho dne točený záběr ve filmu bezprostředně naváže na již natočenou scénu první tryzny za oběti lidického masakru, která se uskutečnila v roce 1945, přišlo na ni 160 tisíc lidí a jediný byl vykázán: František Šíma, muž, který přežil jen proto, že byl v době masakru vězněn.
„Ten člověk si nese prokletí: nešťastnou náhodou v hádce zabil syna a jako by byl za trest odsouzen k životu. Jako v antickém dramatu se to podobá víc zlomyslnému trestu bohů než pozemské spravedlnosti,“ říká režisér Petr Nikolaev a zároveň bedlivě sleduje přípravu scény.
Na jeho povel přijíždí vojenský džíp, v něm dva vojáci československé armády a muž v černém obleku: Karel Roden – Šíma. Džíp zastaví, vojáci vystrčí muže z auta a pokračují dál. Pro Šímu není v Lidicích místo a samota, k níž je odsouzen, se v tu chvíli zračí nejen v očích, ale i v celém vzezření skvělého herce.
Velmi osobní téma
Scénář Zdeňka Mahlera měla točit Alice Nellis, ale když se konečně podařilo shromáždit finance, onemocněla a na režisérskou židli usedl Petr Nikolaev.
Komparzisté a herci při natáčení filmu Lidice
„Ten scénář je výborný a chápal jsem, jak Alici bylo, když se ho musela vzdát. Předala mi ho v jednom dlouhém rozhovoru, v němž mě upozornila na úskalí projektu, jak je sama cítila. Velmi si jí vážím, zachovala se ohromně statečně,“ říká Nikolaev a dodává: „Dostal jsem se tedy k Lidicím za nepříjemných okolností, ale přesto je to pro mě velmi osobní téma už proto, že můj dědeček byl za heydrichiády popraven.“
Za takové situace je určitě těžké oprostit se od emocí a soustředit se jen na profesi. „To člověk prostě udělat musí. Když jsem studoval podrobnosti a nechal na sebe tu hrůzu působit, úplně jsem se zbortil – je to pořád nesmírně sugestivní. Pak jsem si to musel zakázat, abych mohl pracovat,“ dodává a na otázku, zda je s Alicí v kontaktu, skoro bezděky vytáčí telefonní číslo, ptá se jí po zdraví, které se zvolna zlepšuje, a vypráví, jak se práce daří.
Film a skutečnost
Také Karel Roden je příběhem viditelně zasažen, a snad i proto odpovídá na otázky – on, který se většinou při práci jen soustředí a nemluví – nezvykle ochotně. „Samozřejmě jsem toho hodně znal a četl. Ale když jsem přijel do Lidic a dlouho mluvil se správcem památníku, působilo to na mě strašně. Je tam taková divná energie – jako by duše těch mrtvých dodnes nesměly opustit těla. Možná, snad je film osvobodí,“ dodává skoro šeptem, jako by to přání bylo až příliš neskromné. O své postavě Roden říká, že to nebyl člověk zlý, spíš prchlivý – ostatně po tragické hádce se šel hned udat a byl odsouzen na čtyři roky za zabití, nikoli za vraždu.
„Musel být dokonce bezúhonný a oblíbený, byl to místostarosta obce,“ říká herec a dodává, že se setkal s jeho vnučkou a pravnučkou.
„Necítil jsem v nich vyslovenou nenávist, jen nezájem. Jako by ho všichni odstřihli. Je to zvláštní – hraju skutečného člověka a neviděl jsem žádnou jeho fotografii, nevím, jak vypadal – a přitom žil nedaleko, snad někde u Kladna, až do smrti.“
Film sleduje zároveň příběh lásky dvou mladých lidí – hraje je Veronika Kubařová a Marek Adamczyk – kteří bezděky poskyt-li záminku k vyhlazení Lidic. V podobě zprávy, v níž se on – snad aby dívce imponoval – vydával za parašutistu.
„Příběh těch dvou mladých je pěkný, ale „u toho“ já samozřejmě nejsem – to byl Šíma v kriminále,“ říká Roden, jehož manželku hraje Zuzana Bydžovská a syna Ondřej Novák.
Herec věří, že Lidice uvidí hodně lidí. „Třeba budou chodit do kina, snad je to bude zajímat. Je to smutný příběh, ale je to něco, co se stalo. Ostatně do památníku také pořád chodí – i když prý trochu méně než dřív. A kdo nepřijde, uvidí film třeba v televizi, na DVD – prostě si myslím, že se k lidem dostane,“ věří Roden.
Ve vsi bude hořet
Na chcebuzské návsi se mezitím houfují dospělí i děti v dobových kostýmech k další scéně, v níž kluk, asi desetiletý, vletí mezi ostatní s křikem: „Zabili Heydricha!“ Všechno je připravené, ani se nechce věřit, že za průčelím některých domů včetně Horákova statku se ukrývá jen pár prkýnek, která ho drží pohromadě. Až se všechno ve Chcebuzi–Lidicích natočí – stavby vzplanou požárem, který měl vymazat obec z mapy světa.
„Někdy mám pocit až magického propojení filmu s minulostí,“ říká producent Adam Dvořák a vypráví mi, jak mu režisér volal, když točil první záběr: „To je neuvěřitelné, točíme obraz 173 a přesně tolik bylo popravených lidických mužů. I proto se snažíme neudělat chybu ani v nejmenších detailech,“ ukazuje mi na zakázku vyrobené krabičky zápalek a škatulku cigaret memphisek od sběratele. A jako potvrzení jeho slov zaslechnu:
„Proboha, ona má nalakované nehty, podejte mi odlakovač!“ Ta slova míří ke komparzistce, která na náves čtyřicátých let vstoupila s krásnou čerstvou manikurou…
Premiéra filmu Lidice je plánována na 9. června 2011.
