Jak se Rihanna protančila k písničkám

Působila-li tehdy v březnu 2008 na pódiu kapánek vyjukaně a její program byl vcelku skromný, tentokrát jí veškeré potřebné technické vybavení přivezlo dvacet kamiónů, což svědčí o tom, že náležitě zvedla hlavu. Pódium v O2 Areně bylo obrovské, pojalo i několik desítek vyvolených fanoušků v prostoru přímo u zpěvačky a mezi doprovodnými muzikanty a na první pohled působilo se všemi těmi prostory pro projekci velkolepě.

Bylo základním stavebním kamenem celé show, neboť Rihanna přivezla zcela cíleně především ji. Od první chvíle měla vše vymyšlené tak, aby bylo na co hledět a teprve ve druhém sledu co poslouchat.

V první části koncertu se na scéně promenádovala v křiklavě barevných plavkách, potom se převlékla do pracovního koženého stejnokroje jakési dominy, byla ve vojenském, přišla i v krásných žlutých šatech, zkrátka na pódiu v jednom kuse zářila. Dělo se tak v sousedství mrštných tanečníků a kvalitní kapely i vokalistek. Byla to popová podívaná se vším všudy.

Co na tom, že pohled na protagonistku sedící na hlavni růžového tanku, její poutání k tyčím, erotické výjevy s tanečníky i vyvoleným divákem, na kterého Rihanna vnadně nasedla a drze mu při tom sundala z nosu brýle, či bušení do kapoty přistavěné makety vozu už světová ženská esa ve svých show nabídla.

Rihanně nešlo o to být původní. Jí i jejímu týmu kráčelo především o to zařadit se mezi vokalistky, které s podobně laděným koncertním programem vyjely do světa získávat body do kolonky „sláva“.

Není proto divu, že od samotného začátku stály její písničky trochu stranou. Pravda, z nového alba Talk That Talk zazněla pouze finální We Found Love, kterou pro ni napsal Calvin Harris, jenž za odměnu mohl před vystoupením Rihanny diváky trýznit nekonečně otravným dýdžejským setem. Jelikož je ale zmíněná aktuální kolekce především diskotéková, jako by se koncertem plížila neustále.

Rihanna také od začátku trochu kašlala na intonaci a třeba v Man Down, vedené v rytmu reggae, se ztratila i rytmicky. Měla by vděčně děkovat bravurním vokalistkám a předtočeným zvukovým základům, které jí pro koncert připravil jejím tým.

Písničkový smysl vlastně měla jen jediná pasáž ve druhé části koncertu, kdy po sobě zazněly skladby Unfaithful, Hate That I Love You a California King Bed. Při nich Rihanna konečně dokázala, že zpívat přece jenom dokáže a nepotřebuje k tomu ani rozjařené tanečníky či pestrobarevné projekce.

Byl to nejhezčí moment koncertu, přitom do něho jako by nepatřil. Na pár minut se vytratila diskotéková vlna, na pár minut si přítomní diváci mohli zazpívat z plna hrdla, vyšplhat v náročnějších pasážích do vokálně neprobádaných dimenzí a vnímat Rihannu jako umělkyni. Takovou, jaká jistě na začátku své hudební dráhy chtěla být.

Rihanna je služkou současného popového trendu a na svém aktuálním albu Talk That Talk ukázala, že velice zanícenou. Její příští show by tedy mohla být mnohem tanečnější a mnohem bezradnější v oblasti předkládání písničkových melodií. Více než dvacet skladeb z pražského koncertu naštěstí spadá do období, kdy ještě ve svých kompozicích hledala melodickou krásu. Trend je ale nemilosrdný a leckoho semele.