Jak se daří Janáčkovi ve Vídni

Vídeňská státní opera se vrátila v obnoveném nastudování k inscenaci britského režiséra Davida Pountneye z roku 2002 vzniklé v koprodukci s brněnskou Janáčkovou operou, kde byla uvedena o dva roky později.

Stará inscenace neztratila nic na své působivosti, jež začíná u scénografie Roberta Israeliho. Ten zasadil příběh do obřího, strohého a neutěšeného prostoru mlýna, který semílá i lidské osudy. Na sugestivně nasvícené scéně je pozornost plně soustředěna k pěvecko-hereckým výkonům představitelů.

Jako Jenůfa ve Vídni debutovala litevská sopranistka Asmik Grigorian, představitelka Rusalky v koncertním provedení na letošní Dvořákově Praze. Jenůfě propůjčila křehký vzhled a podmanivý hlas s krásnými oblými výškami a barvou – Jenůfčina modlitba v jejím podání byla zážitkem. Její Jenůfa má v sobě, stejně jako Rusalka, od počátku temný stín tragiky. Zároveň jako by se pěvkyně obávala vřelosti, uchovává si od podstavy chladnější odstup. I tak je to ale výkon na špičkové úrovni.

V postavě Jenůfčiny pěstounky Kostelničky debutovala ve Vídni česká sopranistka Eliška Weissová, která se s touto rolí potkala již jako velmi mladá v Operním studiu JAMU a poté při hostování ve francouzském Rennes. Už tehdy zaujala, ale nyní má postavu dokonale pěvecky i herecky vypracovanou do působivých dynamických a výrazových nuancí, v oblouku od sebevědomé ženy až po zlomenou bytost.

Pro náročné vídeňské publikum je Weissová velkým a nadšeně přijímaným objevem i hvězdou a lze jí zřejmě ve Vídni předpovědět slibnou budoucnost.

Třetím velkým výkonem je Laca britského tenoristy Davida Butta Philipa, který svůj nádherně znějící hlas obdařil vroucností a perfektní českou výslovností. Jako Števa zaskakoval na představení 23. října za onemocnělého Michaela Laurenze slovenský pěvec Pavol Bresslik, který svým precizním výkonem dokonale zapadl do skvělé čtveřice protagonistů.

Inscenaci ve Vídeňské státní opeře nastudoval český dirigent Tomáš Hanus. Jeho pojetí je dost dramatické, dynamicky zvrásněné a kontrastující se vzácnějšími lyričtějšími plochami. Velmi účinně pracuje s dlouhými pauzami, v nichž nechává vyznít klíčová místa opery a která v hledišti provázelo napjaté ticho. Podzimní série Janáčkovy Jenůfy byla pro vídeňské publikum senzací, všechna představení byla vyprodána a každé končilo bouřlivými ovacemi pěvcům i dirigentovi.

Bystrouška v drsném pohádkovém lese

Inscenace Příhod lišky Bystroušky je na rozdíl od Pountneyho Jenůfy zcela nová, premiéru měla 15. října v produkci Divadla na Vídeňce, které je nyní v rekonstrukci, takže se opera hraje v hale E Museumsquartier v sále spíše koncertním, ale s velmi dobrou akustikou a velkým jevištěm.

Norský režisér Stefan Herheim, od sezony rovněž intendant divadla, chápe Bystroušku jako podobenství lidského života se všemi jeho radostmi i strastmi, včetně smrti.

Nevyhýbá se romantizující kulise lesa, ale zobrazuje ji jako umělé divadelní prostředí, s jehož přiznanou divadelností od začátku účinně pracuje – ať už jde o obrácené kulisy stromů, obří vážku sestavovanou před očima diváků anebo liščí hlavy a ocasy, nimiž představitelé liščího světa pracují jako s loutkou. Les místo zvířat zalidnil pestrou směsicí postav z pohádek, oper i baletů, od Othella a Desdemony až po Carmen či Popelku.

Na scénu přivádí i postavu Janáčka (Ya-Chung Huang) v typickém bílém obleku s hůlkou a kloboukem, který nejprve sleduje přípravy k představení a posléze prochází dějem jako Komár, Rechtor, Kohout, Lapák i Datel. A dokonce i jako alter ego Lišáka Zlatohřbítka ve chvíli jeho námluv s Bystrouškou. V závěru umírá v obřím modelu srdce zasažen stářím i smrtí Bystroušky.

Jeho uplatnění v inscenaci je ale dosti mechanické a Janáček z něho vychází spíše jen jako komická a politováníhodná figurka. Jeho soucit s Bystrouškou navíc odvádí pozornost od vztahu Revírníka k postavě lišky zpředmětňující jeho mladistvou touhu.

Zpočátku hravá inscenace ve druhé polovině ztěžkne až k popisnému vraždění obyvatel lesa obřím kombajnem a posléze k monstrózní zkrvavělé lidské figuríně sloužící místo zajíce jako návnada na Bystroušku. Revírník i Rechtor/Janáček si o ni třísní oděvy i ruce krví a Bystrouška hyne výstřelem z pušky, o kterou se tahá Revírník s násilnickým Haraštou. Herheimova temná symbolika je čím dál tím méně čitelná a Janáčkova laskavá opera připomíná spíše drsný svět pohádek bratří Grimmů.

Předností inscenace je hudební nastudování litevské dirigentky Giedrė Šlekytė, které má impresionistickou lyričnost a zpěvnost, a také výkony pěvců, především francouzské sopranistky Mélissy Petit v titulní roli. Její Bystrouška má půvab mladé přidrzlé dívky i její hravost a živočišnost, zpívá ji krásným hlasem se slušnou českou výslovností. To platí i o Revírníkovi švýcarského barytonisty Milana Siljanova, o něco méně je rozumět jinak dobře zazpívanému i zahranému Faráři a Jezevci maďarského basisty Levente Pálla.

Velký prostor dostává i dobře naplňuje hned v několika rolích česká mezzosopranistka Alžběta Vomáčková a slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová jako Lišák Zlatohřbítek.

Přes výhrady k ne zcela srozumitelné Herheimově režii je Bystrouška Divadla na Vídeňce zajímavým pokusem o osobité uchopení Janáčkovy filozofické opery. A spolu s Jenůfou Státní opery i dalším důkazem, že Janáček nachází v zahraničí pochopení a ohlas jak u tvůrců, tak i u diváků. Škoda, že tomu není tak i u nás.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Janáček: Suity z oper – Symfonický orchestr Českého rozhlasu CD, Leoš Janáček: Její pastorkyňa - Orchestr opery Státního divadla v Brně CD