Článek
„Co chtějí dokazovat na velkém jevišti? Proč se nedrží svého experimentování?“ zaslechl jsem už před premiérou v kuloárech. Nešli ale náhodou Scherhaufer, Pitínský, Morávek, Mikulášek stejnou cestou, vracím hřebíkem nahrávku na smeč?!
Tatranské magorie
Moc dobré spojení generace SKUTRů (režie, scénografie, hudba) s Pražskou pětkou (kostýmy). Tatranský štít Jakuba Kopeckého, nafukovací fialové Milky, ale i jednorožci, průhledná Vratkova trucovna jako kadibudka se srdíčkem, supící horský vláček... A názvuky lidových halekaček s polyfoniemi nenapodobitelných dívčích ječáků odkudsi z Važce, ale i zcizení Balady pro banditu a Malovaných džbánků Michalem Nejtkem.
Kostýmová inspirace Simony Rybákové využívá lidového ornamentu, krojové barevnosti - povýšených ovšem ve tvarosloví na postmoderní fantazie. Provokativní kýč - mochomůrková výzdoba - v kontrastu s pavučinovými díly scény, například s krajkovým květinovým domyšlením magurské říše. Jedinečně zcizovací výtvarný zážitek.
S vrcholnou metaforou průhledného prostoru Mahuleniny proměny v topol, jejího splynutí s matkou zemí a krví stvrzeného vykoupení milovaného Radúze.
Prokletím většiny brněnských recenzentů (až na Uhdeho a Závodského) je, že je nikdy nepotkáte na divadelním festivalu nebo v divadle mimo sebestředné město. To jim pak lehce unikne, co SKUTR dneska v divadelním světě představuje.
Jejich Radúz a Mahulena, to by byl dlouhý výčet jiného než v duších čtenářů divadelní literatury tradovaného zařazení Zeyerova mýtu. Titulním hrdinům ponechali v dialozích styl odkazující kdysi na vyspělost češtiny. Báseň v próze vybavili ale gesty blízkými lidem mladým. Jsou to jejich vyznání lásky, pokoření, vzdoru.
Nový lyrismus
Výsledek je vyzývavě provokativní, gradovaný od rozpačitého začátku s premiérovým přehráváním Moniky Maláčové (Runa) až k novému lyrismu, zbavenému sladkobolu a sentimentu, sdělnému obecně, ale nejvíc chválabohu vrstevníkům. Mahulena Magdalena Tkačíková a Radúz Jakub Gottwald, to jsou přece dnešní -náctiletí.
Možná daň premiéře - výslovnost. Nedbalá. Zbytečně přeexponovaná, zdlouhavá expozice. Jako by autoři soustředili síly na gradaci příběhu, a v něm na vztahy, emoce. Zeyer ale zůstává: Čistá a věrná láska překonává zlo. Inu pohádka.