Článek
Mel Ramos je šikovný kreslíř a dějiny umění od Botticelliho po Maneta považuje za nejvýznamnější zdroj své inspirace. Od počátku ho zajímal ženský akt. Sám říká, že nahé dívčí tělo bylo pro něj vždy nejvyšším ztělesněním krásy a ušlechtilosti. Kdyby prý žil v době antiky nebo italské renesance, tesal by do mramoru ty nejkrásnější Venuše.
Ramose nejvíce zaujaly dívky, jak je znal z erotických časopisů 60. let. Je to trochu umělá krása, vylepšená fotografy a vizážisty k úplné dokonalosti. Z každého malířova obrazu tak na nás hledí krásky z Playboye, což je ostatně pánský časopis založený v době, kdy malíř začínal svoji výtvarnou kariéru v Kalifornii.
Autor má smysl pro humor a tropí si svými nejlepšími obrazy posměch z manažerů, kteří do reklamy záměrně vtáhli nahotinky. Svými vnadami mají okouzlit spotřebitele natolik, že ti se rozhodnou pro koupi zboží, které by jinak jejich pozornost nepřitáhlo. A tak romanticky zasněné i provokativně vyhlížející krásky, připomínající hollywoodské hvězdy 50. a 60. let, stojí, sedí nebo leží vedle lahve od coca-coly, kečupu či alkoholu, propagují svým tělem ementál i cigarety, různé čokoládové tyčinky, havanské doutníky, dokonce i zapalovací svíčky do automobilu.
Inspirace komiksovými hrdiny
Masám dostupný sex v erotických časopisech a záplava spotřebního zboží: co lépe by charakterizovalo zlatá 60. léta tehdy okouzlujícího Západu. Mel Ramos se vyžívá v jisté lascivnosti, ukájí erotické pudy svého diváka. Když má být něco vnadného a sexy, udělá vše pro to, aby si každý jeho obrazů užil. Sám však tvrdí, že mu šlo vždy jen o „vkusnou kompozici“, ostatně jako je tomu v reklamě.
Jeho malba má téměř hladký povrch, tahy štětcem jsou skoro neznatelné. I v tom je jistý kalkul. Kompozice tak vypadá lépe na plakátě než v originále a dá se tedy následně dál „spotřebně“ využít. Takže i sám atraktivní katalog, který k vídeňské výstavě v němčině a angličtině vydalo nakladatelství Hatje Cantz, působí téměř jako umělecké dílo.
Raná tvorba Mela Ramose nabízí ještě jednu inspiraci – americkými hrdiny komiksů. Dosti se v tomto ohledu autor podobá slavnějšímu Lichtensteinovi, který má ve stejné době v Albertině soubor děl ze svého „černo-bílého“ období. Ale není to tak atraktivní výstava jako Ramosova celoživotní retrospektiva.
"Konzumní umění"
Po odznění pop-artu se umělec vrhl na klasiku. Na výstavě najdeme obrazy inspirované tradicí dějin umění, různé variace na akty Ingrese a Davida, dvou představitelů francouzského klasicismu, hodně ho zaujaly Manetovy a Modiglianiho dívky, které předělává do současné playboyovské podoby.
Také tzv. nedokončené obrazy nabízí různé odkazy na výtvarnou minulost. Kreativní nápady popartovských děl ze 60. a začátku 70. let tu však tak trochu vyšuměly do ztracena a zůstala jen umělcova šikovnost a řemeslná zručnost. Termín pop art poprvé použil umělecký kritik Lawrence Alloway k označení „konzumního“ umění, které je laciné a pomíjivé třeba tak jako plakáty na městských nárožích.
Pop je nicméně dnes uctívanou ikonou americké kultury 60. let, což bilance tvorby pětasedmdesátiletého Mela Ramose, zejména v její rané a vrcholné podobě, dokazuje víc než přesvědčivě.
Výstava pod názvem Girls, candies & comics je v Albertině otevřena denně od 10 do 18 hodin, ve středu do 21 hodin, plné vstupné je 9,5 eura a vstupenka platí současně na výstavu Roy Lichtenstein: Black & White 1961–1968 a na výstavu akvarelů umělců ze skupiny Blaue Reiter.