Článek
Kratina je širší veřejnosti málo znám. Vystavoval především ve zlatých 60. letech, kdy poprvé zaujal abstraktními objekty, které vycházely z umění op-artu, kinetismu a neokonstruktivismu. V následujících dvou desetiletích se nad ním prakticky zavřela voda.
Nemohl vystavovat, jeho tvorba nebyla publikována a on se stáhl do soukromí. Vše, co vytvářel, znala jen hrstka domácích a zahraničních přátel.
Začínal jako textilní návrhář a mimo jiné vyprojektoval výzdobu do interiéru československé restaurace na Expu 58 v Bruselu. Jeho malířské a sochařské počátky jsou odvozené od toho, co znal ze zahraničních katalogů a časopisů, počínaje romantickou abstrakcí a konče různými asamblážemi, čili trojrozměrnými kolážemi.
Dětská hra
Jako umělec se však zabýval i dětskou hračkou a možná právě hra s dřevěnými pomalovanými kousky dřeva i papírovými vystřihovánkami, kde stačí málo k vyvolání dětské představivosti, ho přivedla k „hračkám“ pro dospělé a úchvatným geometrickým objektům, který nazýval variabily.
V nich našel sám sebe a začal sochy a reliéfy montovat z nařezaného plexiskla nebo z kovových či dřevěných součástek, které se daly kdykoliv ohýbat, naklánět, otáčet nebo vysunovat. Do konečné podoby se upravovaly až na výstavě.
Kratina tvrdil, že jeho variabilní plastiky se liší od klasického sochařství tím, že se prolínají s okolním prostorem, že se chovají jako větve, tvořící v koruně stromu vlastní opticky uzavřený a přitom velmi otevřený prostor.
Diváky také vybízel k aktivní spoluúčasti. Dotykem totiž mohou kdykoli změnit vzhled objektu, aktivně rozmnožit téměř nekonečné množství tvarových variant. Podoba díla je tak vždy jinak zvláštní.
Kratinovu tvorbu na výstavě přibližuje dokumentární film i obsáhlý katalog, který vydalo nakladatelství Gallery a v němž dílo umělce dopodrobna objasňují kurátorka výstavy Hana Larvová a výtvarný teoretik Jiří Valoch.
Vstup na výstavu přináší vzpomínku na jediné monumentální dílo, které umělec vytvořil do veřejného prostoru. Šlo o tzv. Transformovatelný objekt určený pro nákupní centrum sídliště v Praze-Lužinách, který se tu objevil na přelomu 80. a 90. let zásluhou architektů Aleny Šrámkové a Ladislava Lábuse.
Kratinova barevná stěna byla odstraněna záhy poté, co byla stavba privatizována, a samo dílo, složené z šestimetrových kovových válců, bylo určeno k likvidaci ve sběrných surovinách. Umělec ho zachránil tím, že jednotlivé části vykoupil za odhadní cenu šrotu.
Kratinova výstava souzní se současnou bilancí druhého vyznavače optických, kinetických a konstruktivních tendencí v českém umění – Huga Demartiniho, jehož díla ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze působivě naistaloval výtvarník Federico Díaz. Oba autoři se vzájemně doplňovali – lidsky i umělecky.