Jak Baron Prášil letěl na nudně průměrných křídlech fantazie

Děj začíná podle autorů v roce 1810, kdy Kateřina Veliká (v té době už čtrnáct let po smrti!) pořádá v Petrohradu ples na počest Karla Friedricha Hieronyma von Münchhausena, známého jako baron Prášil. Zábava je v plném proudu, jen hlavní host nikde.

Jak je u muže Prášilových kvalit zvykem, nemůže na oslavu přijít jen tak – mezi smetánku přiletí na dělové kouli. Scéna končí a příběh se posouvá do současnosti, v níž Prášil jako majitel penziónu tísnícího se mezi mrakodrapy vypráví (stále v červeném fráčku a s parukou) svá neuvěřitelná dobrodružství: o lovu jelena, kterému po zásahu vystřelenou peckou vyrašila mezi parohy třešeň, o výletu do útrob Etny na setkání s bohem Vulkánem a jeho ženou Venuší, o průletu středem zeměkoule nebo o záchraně z břicha velryby.

Baron byl snílek, měl v sobě kus blázna a rád býval středem pozornosti. Jeho představitel Daniel Hůlka (alternace Josef Vojtek, Marian Vojtko) se naopak držel při zemi – jak koženým tancem, nevýrazným slovem, tak i muzikálově ohraným zpěvem.

I když patří Hůlka k nejzkušenějším, svým výkonem představení netáhl. V mnohém jej předčili Roman Vojtek coby Frank, penziónový chlapec pro všechno, a Markéta Procházková jako pokojská Gita. Vedle nich se v hlavních rolích představili ještě Jiří Langmajer, Kateřina Brožová a Zdenka Trvalcová (Patricie).

S rolemi stejně jako se stavbou chabého příběhu je to trochu složitější. Všichni totiž hráli postav více, což se časem stávalo otravné. Prášilovy příhody zase sloužily jako kulisy pro tento typ zábavy nezbytnému milostnému vzplanutí Franka a Patricie a jejich neustálého hledání „démantů noci“. Na vedlejší koleji se odehrávaly snahy správce Wilcoxe (Langmajer) získat penzión. Chtěl přesvědčit psychiatra Nomena (Zdeněk Izer) a notáře Omena (Vlastimil Zavřel), aby barona prohlásili za duševně nezpůsobilého, a tím změnili jeho závěť.

Hudbu napsal Zdeněk Barták, texty složil Petr Markov. Většina skladeb nevybočuje z  průměru, únavné jsou fráze typu „láska je neřízená střela“, „láska nám bídou cestu klestí“ nebo „největší poklad je přátelství“. Pohybujeme se na území jednoduchých melodií, které by se měly vrýt do paměti, namísto toho se písně slévají do jediné romantické odrhovačky.

Naprosto nevhodná byla world music úprava hlavního motivu hitu Money, Money, Money od skupiny ABBA, povedený byl naopak song Podnikatel v podání Jiřího Langmajera – scéna byla kompaktní a energická. Jako schopná zpěvačka se ukázala Kateřina Brožová, především v posmutnělém sólu princezny Ajši. Vydařený byl také výjev z nitra vulkánu, kde to zpěvákům, tanečníkům a výtvarníkům překvapivě všechno pěkně ladilo.

Potíž byla s avizovanými „nevídanými triky a vizuálními efekty“, jichž mělo být „výpravné muzikálové představení plné“ a které měly Danielu Hůlkovi pomoci ohromit diváka. Nic z toho se nekonalo. Grafika projekcí vytvářejících na bílých kulisách autentická prostředí byla kýčovitá, bez invence a někdy na úrovni spořičů obrazovky a nejlacinější počítačové hry. Vylepšit to nemohly ani pohyblivé obrazy na stěnách penziónu.

Navíc se stávalo, že kdykoli se ke kulisám dostal někdo z herců, silné reflektory dekor v tom místě vymazaly, případně se struktura prostředí promítla na kostým. A to nemluvím ani o úvodním a závěrečném „letu na kouli“, tedy spuštění se Hůlky z balkónu na špagátu.

Baron Prášil jako by věrně symbolizoval hospodářskou krizi, jež přinutila autory k instantní zábavě na efekt. I když pochybuji, že byl rozpočet skromný. Pramálo zůstalo v této taškařici z baronovy pověstné fantazie, zoufalý byl nedostatek humoru.

Na závěr nutno říci, že muzikálové dílo Filipa Renče nevybočuje z českého standardu. Pokud je někdo skalním fanouškem tohoto formátu, pravděpodobně dostane u Prášila to, na co je zvyklý. Nebude mít ale potřebu se na něj jít podívat znovu, jak tomu kdysi bývalo u Draculy Karla Svobody, výpravné podívané plné výjimečných momentů.