Ivana Jirešová dává přednost samotě a józe

Spousta lidí mi v práci Lucko samozřejmě řekne. Ale já se hrozně zlobím a začnu jim pak na oplátku říkat taky jinými jmény.

Jak kdy. Když jsme byli v centru dění s Hruškou, točili jsme třeba jedenáct obrazů za den. Tak to tedy bylo hodně. Vyžadovalo to pekelné soustředění. Když člověk zatne zuby, dá se to. Jde o to se hodně soustředit v tom správném okamžiku.

Ani ne. Když jsem ještě tolik nehrála, tak jsem si, když jsem uspala Sofinku, vlezla do vany se skleničkou vína. To mi dělalo dobře a tak jsem se učila. Teď už na to není čas. Když třeba hraju Polly v muzikálu Jack Rozparovač, tak se občas stane, že se text do televize učím v pauzách v divadelní šatně.

Ať si každý myslí, co chce! Je pravda, že mě diváci v televizi vidí pouze jako barmanku Lucii. Momentálně ale hraju ještě ve třech divadlech: v Kalichu a v Řeznické a v Palace.

Už jako studentka jsem pracovala u koní, pak jsem chvíli stála za tím za barem, malovala jsem taky interiéry, protože z divadelního platu v Liberci si nešlo koupit ani svetr. A naposled jsem dělala redaktorku kosmetiky, ale to už taky nedělám. Nestíhala jsem to.

Seberealizace a samozřejmě taky peníze - to abych si vždycky vydělala na nájem. Teď mě nejvíc motivuje dcera.

Hraju ještě ve třech divadlech: v Kalichu a v Řeznické a v Palace. foto: Právo/Lukáš Táborský

Ani ne, od druhé třídy jsem se věnovala básničkám a dramaťáku. Nedovedla jsem si představit, že budu herečkou v Praze, ale měla jsem svůj svět plný básniček, písniček a fantazie. A recitačních soutěží. Ten svět mi byl blízký, ani jsem nevěděla, co je to šoubyznys. No, myslím, že mu nerozumím ani teď.

Jako každý puberťák! Byla jsem trošku extravagantní, chodila jsem ostříhaná dohola nebo obarvená na červeno. Ale jsem spíš introvert, takže jsem rebelovala „potichu“.

To možná ano, ale musela jsem kolem sebe mít lidi, co jsem znala. Tam jsem se dokázala odvázat a to mi zůstalo dodnes. Jinak jsem spíš plachá.

Když jsem byla v pubertě, už jsem plakáty neměla. Ty visely na zdi, když jsem bydlela na základce v jednom pokoji se ségrou. Obrovské plakáty Madonny či Cindy Lauper.

Pak jsem našim vzala na chvíli ložnici a udělala jsem si v ní na chvíli svůj malý svět. Tam zas byl Marek Vašut, ale třeba taky Jan Zrzavý, protože jsem měla pár kamarádů restaurátorů a malířů. A ten svět mě doteď baví.

Já do hospod moc nechodím, maximálně tady na Smíchově do jedné, kde mi chutná jejich pivo a salát s kozím sýrem. V Písku, za studií, jsme se scházeli spíš u někoho v ateliéru. Nejsem hospodský typ a nic mi to neříká. V Písku se jednou za rok, na Vánoce, sejdeme s kamarády v proslulé hospodě U Reinerů.

Právě že ještě ano. Tam si nejvíc odpočinu, tam je to pro mě doma. Na Smíchově, kde bydlím, jsem si moc nezvykla.

V Praze jsem už dlouho, vystřídala jsem asi dvacet podnájmů. Teď bydlím tři roky u svého přítele (hudebník Viktor Dyk) na Smíchově a že by to bylo moje zamilované místo, to tedy ne. V noci, cestou z divadla jsem často svědkem hrozných věcí. V tramvaji jezdím se špinavými tuláky, co chrchlají na celý vůz.

O dceru Sofii Frídu vede nekonečný boj s jejím biologickým otcem, novinářem Ondřejem Höpnerem. foto: Právo/Lukáš Táborský

Pak vyjdu ven a tam se potácejí třeba zfetovaní lidé s polomrtvým dítětem. A všude je tolik agresivity! Jsem z malého města, a tak tohle možná víc vnímám. Jistě, v Praze je všechno po ruce, ale místo, kde by si člověk odpočinul a našel inspiraci, tu moc není. Těším se, až najdu domov, kde budou stromy a klid.

Teď už asi jo. Když jsme byly děti, bylo to horší. Jsme od sebe pět let a já byla ta mladší, co ji sestra všude s sebou musela vláčet. Takže mě samozřejmě nejraději někam odkládala. Ale na první diskotéku mě vzala právě ségra.

Můj táta je bohém, veselý člověk. Umí hrát na kytaru a rád baví lidi. Nemá na to školy, ale umí krásně zpívat. Má zkrátka rád život. A maminka je zase dost ctižádostivý, praktický člověk. Já jsem jejich mix.

Já do hospod moc nechodím, maximálně tady na Smíchově do jedné, kde mi chutná jejich pivo a salát s kozím sýrem.foto: Právo/Lukáš Táborský

Asi zarputilost.

V knížkách. Mám jich několik osvědčených. A pomáhá mi příroda a taky ta jóga.

Moc, ale teď nemám šanci. Potřebuju samotu, dobíjím se jí. Kdybych byla na místě žen, co mají hodně dětí a kolem sebe neustálý šrumec, asi bych to dlouho nevydržela. Neuměla bych ten výdej energie načerpat zpátky.

Máte pravdu, zabrat mi dal. Ale bulvární články o sobě jsem nečetla.

Prosím? Jsme kolegové a v seriálu jsme manželé Hruškovi.

Myslím, že určitě, i když sexuologové říkají, že jeden partner na celý život je nesmysl. Ale myslím, že se mohou najít lidi, kteří si natolik jeden druhého váží a inspirují se, že se milují celý život. Mám okolo sebe hned několik takových párů. Takže tomu věřím a myslím si, že to jde.

Pokud žena není spokojená, nejsou spokojené ani děti.foto: Právo/Lukáš Táborský

Je to dnes mnohem těžší než dřív. Většina lidí skoro v nic nevěří. Dost často k tomu přistupují tak, že když nám to nejde, vyměním tě. Aniž by se pokusili o kompromis. Na druhou stranu je to lepší, protože dřív spousta žen zůstávala ve vztahu, protože měly strach odejít. Nebo kvůli dětem. A trápily se. Pokud žena není spokojená, nejsou spokojené ani děti.

Charakter.

Hledám partnera, ale mám podvědomé tendence čekat ochranu a zabezpečení. Asi by mi to dělalo dobře. Na druhou stranu vím, že bych byla lenivější. S Viktorem jsme partneři. Vycházíme si vstříc a jdeme vedle sebe.

Mě vychovali dobře, jsem spokojená. Volnost mi nechyběla, od šestnácti jsem bydlela sama. Měla jsem to sice těžší než moji spolužáci z Prahy, ale tahle zkušenost mě posílila.

Je extrovertní, dominantní a zábavná, chytrá. Hodně se od ní učím a ona ode mě. Věřím, že si děti rodiče vybírají. Můj problém je, že nemám hranice a pak čekám, kam až ten člověk půjde. Všichni ale potřebují vymezit hranice.