Článek
Hrajete Hladíka, který jim pomáhal, poskytl úkryt, ačkoliv jeden z nich mu svedl ženu. Nakonec byl Hladík umučen na gestapu - chápal jste tuto postavu?
Chápal. Tomu se říká láska - a na druhé straně také zodpovědnost. Ten člověk byl svým naturelem velmi zodpovědný. Myslím si, že naše životy a vztahy jsou stále stejné, jen platí, že nás prověří vždycky až nějaké krize nebo výjimečné situace. Pak se ukáže, kdo jaký je a čeho všeho jsou lidé taky schopni. Hladík je v tomto případě velkou tragickou postavou. Umučili jej na gestapu a nakonec podle jedné z verzí vyhodili z okna.
Kdo byli podle vás parašutisté?
Oni přišli bojovat za Československo a byli připraveni zemřít. Jenže se vrátili do země, jež byla úplně jiná než ta, kterou v roce třicet osm opustili. V roce 1941 už Němci rozprášili první vlnu odboje a podařilo se jim národ dost zastrašit. A tihle tři parašutisté najednou těžko hledali někoho, kdo by je ukryl a pomohl jim. Takže udělali něco, co bylo proti pravidlům - uchýlili se ke svým známým a přátelům v Pardubicích. Když to prasklo, odneslo to tam mnoho lidí, na což se v Pardubicích dodnes vzpomíná.
Není to vždy trochu zvláštní hrát v příběhu z 2. světové války? Jak to prožíváte?
Zvláštní to trochu je, ale nakonec tahle válka je součástí našich dějin a ovlivnila další život tady nás všech. A možná ještě bude ovlivňovat dost dlouho, ačkoliv je to už dávná minulost. Připomínáme si díky ní, co to je skutečné hrdinství a co představovalo, když se přes nás valily války a my jsme byli otloukánci uprostřed dějin.
Co to tedy je hrdinství?
Hrdinství je, že překonáte vlastní strach a jste schopen nasadit svůj život. Každý člověk je jinak založený a má jiný práh bolesti, odvahy a snad i sebedestruktivních tendencí, které aspoň ti parašutisté museli mít snad všichni. V kritických chvílích se ukazuje, že hrdinové mohou být překvapivě třeba lidi, od kterých byste to ani nečekal.
Já jsem si to zkusil jednou, když jsem šel namaskován na plac, abychom točili scénu, v níž mě mučí na gestapu. Bylo to v Praze v jednom domě, bylo horko, kolem chodili turisté a já jsem tehdy pocítil tu sílu, v jak beznadějné situaci se tito lidé mohli tehdy ocitnout. Takže bych v žádném případě nechtěl soudit, kdo byl, nebo nebyl hrdina. Je to těžké.
Co by Hladík mohl dělat v dnešní době?
Těžko říct, on byl docela noblesní člověk, takže i v komunismu by měl problémy. Na druhou stranu to byl závodník na ploché dráze, takže i Němci jej zpočátku brali, byl ve svém sportu kapacita.
Hrajete raději v televizi nebo ve filmu? Mimochodem, co v současné době děláte?
Je mi to jedno, záleží na scénáři. V současné době máme novou hru v Dejvickém divadle, která se jmenuje Černá díra. Jde vlastně o improvizaci, kterou jsme si napsali sami společně s ostatními herci pro sebe a dali tomu nějaký tvar. Považuju to za luxus, nenajdete u nás moc divadel, která by si mohla něco takového dovolit. V dubnu a v květnu pak budu točit s Jiřím Vejdělkem jeho nový film Václav.