Článek
Pražský rodák Ivan Mládek vystupoval s jazzovými a countryovými skupinami od roku 1966. V letech 1967 až 1968 se živil v kabaretech ve Francii hrou na banjo a balalajku. S Banjo Bandem začal vystupovat na začátku sedmdesátých let. Napsal na čtyři stovky písní, s kapelou stále koncertuje a je také spisovatelem, malířem či scenáristou.
Narodil jste se ve znamení Vodnáře. Má vaše osobnost nějaké typické znaky pro toto znamení?
Snad jen to, že se jednou za čas rád umyji.
Texty vašich písniček napovídají, že jste veselý člověk se smyslem pro humor. Je pro vás humor důležitý?
Ano, umožnil mi živit se celý život muzikou. Kdybych zpíval písničky o lásce a smrtelně vážně je uváděl, lidi by na nás dlouho nechodili. Možná by přišli jenom jednou.
Mnozí hudebníci často říkají, že být na pódiu prakticky automaticky znamená být přitažlivý pro opačné pohlaví. Byl to pro vás jeden z impulsů k tomu, abyste začal s muzikou?
Absolutně ne. Byli jsme v začátcích tak okouzleni jazzem, že nás v podstatě nic jiného nezajímalo. Naše vášeň spíš všechny holky zapuzovala a my si toho byli vědomi. Bylo to ale silnější než my.
Když jsme měli s děvčaty rande, místo vyznání lásky se dočkala jen vyjmenovávání skladeb Louise Armstronga, přepískávání různých klarinetových sól a informací o tom, jak se ladí banjo, kytara a kontrabas. Logicky jsme na ně na příští schůzce čekali marně.
Ivan Mládek stále koncertuje.
Pamatujete si, kdy jste napsal první písničku a o čem byla?
První melodie jsem začal psát někdy koncem šedesátých let, víceméně na zakázku. Potkal jsem v Praze na Václaváku bubeníka Jana Pacáka, který si stěžoval, že jeho kamarádka, zpěvačka Valérie Čižmárová, nemá žádné své původní české písničky, a požádal mě, zda bych se o nějakou nepokusil.
Měl jsem tisíc jazzových písniček v uších, takže invence byla. A tak pro mě nebyl problém ještě ten večer pět melodií vyrobit. Ta první byla, myslím, Upírova píseň a nenazpívala ji nakonec Valérie Čižmárová, ale Jan Pacák s Banjo Bandem.
Proč jste se do psaní písní pustil?
To dodnes nechápu. Byl jsem zatvrzelý banjista a ničemu jinému než hře na tenorové banjo jsem se v žádném případě nechtěl věnovat. Tyto písničky byly mým prvním odbočením a pak už to začalo.
Vymýšlel jsem texty, spojovací mluvené slovo, scénáře a nakonec přišlo to nejnepochopitelnější, začal jsem z donucení i zpívat. Kapela, která chtěla hrát konečně také za peníze, mě k tomu donutila.
Vaše první dvě alba, která nyní vycházejí v reedici, vznikla v polovině sedmdesátých let. Vzpomínáte na to, jak jste je nahrávali?
První album, Dobrý den, sestávalo většinou z našich prvních rozhlasových písniček z let 1973 až 1975. Druhé album, nazvané Nashledanou, už jsme nahrávali ve Studiu A pro tehdejší gramofonovou firmu Panton. Na žádnou veselou příhodu z natáčení si nevzpomínám, protože žádná nebyla. Naše ctižádost nebyla pobavit právem nerudného zvukového režiséra, ale lidi, kteří si desku koupí.
Skládáte dál?
Už asi dvacet let nic neskládám ani nepíšu. Jak říká Hercule Poirot, mozkovou kůru už využívám jen k vymýšlení obrazových námětů. Teď už jen maluju.
Jak oslavíte své kulaté narozeniny?
Plánoval jsem pochod mažoretek Prahou, slavnostní ohňostroj z Hradu a převzetí Řádu Bílého lva tamtéž. Kvůli covidu to ale překládám až na léto.
Může se vám hodit na Zboží.cz: