Ivan Král: Myslel jsem si, že jim to v Americe ukážu

O dva roky dříve přišel táta domů a řekl nám, že mu ČTK, Československá tisková kancelář, nabídla, aby pro ni pracoval v New Yorku. My s bratrem jsme tam ale nemohli, a tak jsme zůstali v Praze. Já během dvou let dokončil dvanáctiletku a odmaturoval jsem, bratr studoval na vysoké škole.

V šestašedesátém nám naše úřady konečně povolily rodiče navštívit. Letěli jsme tupolevem do Paříže a odtamtud do New Yorku. Když jsme vystoupili, bylo děsné horko a my koukali s otevřenou pusou. Táta nám pak řekl, že budeme v Americe studovat. Já se rozbrečel, protože jsem chtěl domů, kde jsem měl svou skupinu Saze. Samozřejmě jsem nakonec v Americe s rodiči zůstal.

Nemuseli, respektive nikomu nevadilo, že jsme v Americe zůstali. Táta pořád pracoval pro ČTK, takže s tím nebyl problém. V osmašedesátém se ale rozhodl jít za generálním tajemníkem OSN, kterého se na základě varovných informací z domova zeptal, co si myslí o situaci v Československu a zda naší zemi něco hrozí. Dostal se za to do všech amerických novin a zpráva o jeho návštěvě pronikla samozřejmě i do Československa.

Od té doby po něm šly tajné služby, které ho zvaly na různé konference, kde ho asi chtěly zatknout. Měl ochranku FBI a já se o něho bál. V osmašedesátém ho pozvali na kobereček do Prahy. Když jeli s mámou a bratrem na letiště, pustili si v autě rádio a slyšeli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. V tu ránu se otočili a jeli zpátky. Takhle jsme emigrovali.

Dnes se svým tehdejším pocitům směju, ale tenkrát jsem si myslel, že jim to jako Evropan ukážu. Neměl jsem šajnu o tom, jak bohatá americká hudba je. Navíc tam už hodně proudila muzika z Británie. Po skončení školy jsem našel zaměstnání u americké pobočky firmy Apple, která dělala s Beatles.

Nastoupil jsem jako asistent a osobně jsem poznal Lennona, McCartneyho, Yoko Ono, ale i Dylana nebo Hendrixe. Bylo to v roce 1970 a Beatles se už rozpadali. Zažil jsem s nimi spoustu historek. Donášel jsem jim třeba dopisy a v jednom z nich si Lennon psal o deset tisíc dolarů v hotovosti, jinak se na všechno vykašle. Hudebně mi to ale moc nevycházelo.

Hodně jsem se učil, s různými kapelami jsme přehrávali nejslavnější písničky doby a pak jsme založili skupinu Luger. Byli jsme pohlední hoši, měli nás rádi holky i homosexuálové a dávali nám velkou šanci uspět. Hráli jsme i jako předkapela Kiss. Jejich baskytarista Gene Simmons si mě oblíbil a snažil se mi pomoci. Dokonce mě chtěl dostat do jednoho televizního seriálu. Když jsme ale nahrávali první písničky ve studiu, producent nám řekl, že to, co děláme, je absolutně nezajímavé a že takových kapel je v Americe sto tisíc.

Poslal nás jednoduše do háje a já si uvědomil, že můj nosánek musí dolů. Rozpustil jsem kapelu a začal obrážet kluby, abych věděl, co a jak se hraje. Přišel jsem na to, že Amerika je hudebně tak bohatá, že mé představy o originalitě byly naprosto mylné. Každý stát tam má svou hudbu.

Ano, potom přišli Blondie. Přidal jsem se k nim, spoustu jsme toho zažili a bylo to fajn. Nikdo z nich tenkrát nepracoval, jen zpěvačka Debbie Harryová dělala jako servírka na Wall Street. Později ale přišla Patti Smithová a to mě pohltilo.

Od první chvíle jsme si sedli. Spojila nás láska k veršům Baudelaira, Rimbauda a Verlaina, samozřejmě i hudba. Vypadala jako kluk a holka v jednom, to se mi moc líbilo. Připomínala mi rozervanou francouzskou šansoniérku. Byla osobitá, nebála se vystupovat před lidmi. Vydrželi jsme spolu dlouho.

Z návratu jsem měl strach. Měl jsem totiž opakovaný sen, že mě KGB veze autem nadrogovaného z letiště Ruzyně a já marně hledám pas. Do Prahy jsem tedy přijel až v roce 1993 z Bratislavy a hned jsem se spojil s klubem Bunkr, jestli si tam můžeme zahrát. Nikoho jsem tady neznal, neměl jsem o české pop music žádné informace. S hudební scénou jsem se teprve seznamoval.

To mě strašně potěšilo. Tu desku jsme připravovali moc dlouho a jsem rád, že dopadla takhle dobře. Mrzí mě, že už Lucie neexistuje. Kontaktoval jsem Michala Dvořáka, Roberta Kodyma i Davida Kollera a řekl jsem jim, že je škoda, že kapela už není. Podle mě by mohli ještě něco nahrát. Navíc je doba, kdy muzikanti spolu ve studiu nemusí vůbec být a přesto jsou schopni desku nahrát. Je to ale na nich.

Nejvýraznější pro mě je Honza Křížek, který hrál s Walk-Choc-Ice a teď zpívá se skupinou Blue Effect. To je absolutně talentovaný kluk. V devadesátých letech mě také nadchla skupina Alice, zejména zpěvák Dan Bárta. Je to skutečný talent. Myslel jsem si, že by ta kapela mohla uspět i v Evropě. Chtěl jsem jí pomoc, ale nakonec k tomu pokusu nedošlo.