Ivan Hlas o filmu Šakalí léta: Je to takové šťastné prokletí

Všechny byly úplně nové. Inspirovány byly bodovým scénářem Petra Jarchovského. Napsal mi, ve kterých scénách by chtěl mít jakou náladu písničky. První, kterou jsem složil, ale v tom scénáři nebyla. Jmenuje se Sladkých patnáct a tvůrčímu týmu filmu se tak líbila, že pro ni vymyslel novou scénu. Bylo to štěstí. Myslím si, že na základě téhle skladby mi svěřili napsání veškeré hudby.

Určitě ano, bylo nás víc. Zaslechl jsem, že byl osloven například Ivan Král. Honza Hřebejk a spol. to ale přede mnou tajili, takže jsem ta jména neznal. A potom už to bylo jedno. Jako aranžér se pak mé muziky zhostil Ondřej Soukup, který jí dal filmový ráz.

Měl jsem s ním velké spory. Říkal jsem mu, že takhle rokenrol nevypadá, a on mi odpovídal, že rokenrolu vůbec nerozumí, že dělá film. A měl pravdu. Nakonec jsme se dohodli.

S Petrem Šabachem a dalšími lidmi jsme na natáčení chodili. Posedávali jsme kolem a koukali, co se děje. Jednou, když měl Honza Hřebejk narozeniny, mě lidé z týmu vpašovali do jedné scény a čekali, jestli si všimne, že tam nemám co dělat. Točila se v hospodě Pod Královskou oborou.

Nalíčili mě, posadili do výčepu a Honza si mě vůbec nevšiml. Potom se ho někdo zeptal, co tam dělám, a on se zhrozil a vyhodil mě. Byl jsem tak skvěle nalíčený, že mě nepoznal. Ta scéna natočená se mnou ale ve filmu není, vystřihli ji.

V tom jsem byl nekritický. Všechno kolem Šakalích let byla obrovská jízda. Natáčení bylo mimořádně příjemné, všichni byli nadšení, od režiséra po řidiče. Byl jsem tedy spokojený.

Jednu výhradu jsem ale měl. Nelíbilo se mi, že ve filmu některé ruchy zvukově přebíjely písničky. Měl jsem pocit, že to bylo ve studiu špatně smíchané. A tak když film dávali někde v kině, šli jsme na něj s pár lidmi, vplížili se do promítací kabiny, a když zněly písně, tak jsme je zesilovali. Nešlo to ale všude, a tak jsem si postupně na ty ruchy zvykl.

Jinak jsem ale byl nadšený. Pro nás pro všechny to byla velká prvotina, a hned celovečerní film, a ještě poměrně úspěšný. Byla to radost.

Myslím si, že mám ve svém repertoáru spoustu lepších písniček, než které jsou v Šakalích létech. Jako reklama byl ale celovečerní muzikál dobrý. Byl to tedy pro mě velký zlom. Všichni, kteří jsme se nějak podíleli na hudbě, z něho na svých koncertech pár písniček hrajeme dodnes.

Víte, co je zajímavé? Všichni jsme si mysleli, že to bude film pro rokenrolové pamětníky. Najednou jsme ale zjistili, že baví i čtyřleté děti. Vždycky jsem říkal, že je to proto, že jsou v písničkách i sprostá slova, což mají děti rády. Ono to ale trvá dodnes.

Občas se mi stane, že za mnou do šatny přijdou nějaké děti, tahají mě za kalhoty a škemrají, abych zahrál písničku Na kolena. Je to tedy takové prokletí, ale je to šťastné prokletí.

Je pravdivá, cítím to pořád. Není to žádná politická vzpoura. Je to vzpoura, která to přesahuje. Zpívá ji mladý kluk, jenž přijde o holku a má pocit, že se na něj vykašlal celý svět. Děje se to pořád, já sám mám takový pocit kolikrát i dnes.

Pár jsem jich napsal, ale na albech, na nichž vyšly, nebyly stěžejní. Písnička Na kolena je v tomto ohledu nejvýraznější. Doteď ji hraju rád. Beru ji jako takový lidský protestsong.