Ivan Hlas: Knihkupectví mi pomohlo při tvorbě skladeb

U nás doma nikdo na nic nehrál. Jediný člověk, který se v rodině hudbě věnoval, byla má babička, máma mé mámy. Učívala na piano. Bohužel už nehrála, když jsem se narodil. Nicméně je možné, že právě po ní jsem zdědil jakýsi cit pro hudbu.

Každopádně mě velice ovlivnili přátelé mé o čtyři roky starší sestry, kteří měli kapelu. Sestra mě tenkrát s nimi brala ven a mně se to líbilo.

Když jsem poslouchal muziku, bavilo mě to. A když mi bylo kolem devíti let, někdo si u nás jednou zapomněl kytaru. Já si na ni zkusil hrát, a i když to byla hrůza, hned mě to chytlo.

Stalo se to v polovině šedesátých let. Hodně jsem tenkrát poslouchal The Shadows. Konec šedesátých let pak byl velice pestrý. Samozřejmě jsem poslouchal i Beatles, Rolling Stones nebo Cream. Ale byla i spousta jiných zajímavých kapel. Snažili jsme se je v té době napodobit, nicméně nebylo tolik příležitostí je slyšet.

V té době jsme poslouchali tyto naše vzory na rádiu Luxemburg nebo na Svobodné Evropě. Často se ale stávalo, že jak komunisti rušili vysílání, člověk zachytil třeba jen polovinu písně. Druhou si pak musel domyslet. Je možné, že to u nás nějakým způsobem podněcovalo tvůrčí proces.

Nebylo to proto, že by mě bavilo utíkat od zaměstnání k zaměstnání. Nicméně když jsem se začal věnovat muzice, tak se to tlouklo. Často se stalo, že se najednou začalo více hrát, já tím pádem nemohl tolik chodit do zaměstnání. A tak mě z něj vyhodili.

Bylo to ale skvělé. Poznal jsem spoustu zajímavých prostředí a lidí. Dělal jsem třeba kulisáka v pražském Národním divadle. Tam jsem poznal partu zneuznaných profesorů, lékařů, vědců muzikantů nebo výtvarníků. Naopak v prodejně zeleniny jsem byl jen chviličku. Nebavilo mě krást a šéf to po mně požadoval. Zní to možná moc pionýrsky, ale já nemohl.

Kromě muziky mě nejvíce bavila právě práce v knihkupectví. Někdy bych se k ní klidně vrátil. A rozhodně mi to pomohlo při tvorbě skladeb. Museli jsme mít přečtenou každou knížku na skladě, rozšiřoval jsem si tak slovní zásobu a lépe se mi psalo.

Byl jsem osloven vydavatelem, který mě předtím slyšel něco vyprávět. Řekl, ať to sepíšu. Já to ale neumím a vlastně to ani moc dělat nechci. Ale vzpomněl jsem si na kamarádku, novinářku Marcelu Titzlovou, která v naší partě spolu s námi zažila spoustu zásadních věcí. Z našich následujících sezení najednou vyrostlo asi tisíc stránek. Pak jsme museli hodně škrtat.

Jsou to písňové texty. Vy jste to ale nazvala poezií, a nazývá je tak více lidí, což mě těší. Píšu však poměrně nerad. Je mi líto, že nejsem alespoň trochu grafoman.

Už mě kvůli tomu oslovují, mám vydavatele. Ten mi často řekne, ať něco napíšu, ale já mu odpovídám, že zatím ne. Lidé mi říkají, že lépe vyprávím, než píšu.

Je to nicméně lákavé, jelikož se svým rukopisem nemusím obíhat vydavatelství. A jak mě něco začne bavit, jsem prý k nezastavení.

Řeknu vám to popravdě, byla to jízda. Po revoluci jsem neměl kapelu, zrovna se mi jedna rozpadla, a pracoval jsem v Karlíně v knihkupectví. Jednou za mnou přišel kamarád a ptal se, proč nepracuji na vydání nějaké desky. Já odpověděl, že nemám peníze, a on mi je půjčil. Vzniklo album Cesta tam a zase zpátky. Vydal je tenkrát Václav Svojtka, který dodnes vydává knížky. Nebyla žádná jiná společnost, která by ji chtěla poslat do světa.

Potom ale přišly nabídky na další nahrávání a práci a mezi nimi byla i nabídka napsat písničky pro Šakalí léta. My tenkrát s Péťou Šabachem, jenž napsal scénář, natáčení filmu scenáristovi Jarchovskému i režiséru Hřebejkovi rozmlouvali. Říkali jsme, že je to neuchopitelné.

Oni ale byli přesvědčení, že je to možné natočit. A tak jsem udělal na zkoušku písničku. Klukům se líbila a pak začala jízda, jak jsem říkal. Kapelu jsem měl tenkrát skvělou. Sice neexistovala dlouho, ale hrála hezky. A já tenkrát začal cítit, že se něco děje. Celovečerní film je podle mě ta nejlepší reklama.

Už v roce 1986 jsem vydal poměrně úspěšnou desku. Byl jsem tedy na trochu pozornosti zvyklý. Úplně mě to proto po úspěchu toho filmu takříkajíc nesejmulo, ale je pravda, že toho bylo moc. Kamarádi mi říkali, že už je to blbý. Dělali si legraci, tvrdili, že otevřou plechovku a vyskočím z ní já, že je mě prostě všude moc a raději mě slyší v hospodě.

Ta popularita pro mě byla ale dobrá v tom, že jsem díky ní dostal další zajímavé pracovní nabídky. Například na napsání hudby k pohádce Jak si zasloužit princeznu a podobně.

Hrozně rád vzpomínám na natáčení demosnímku Šakalí léta. Odehrávalo se v malém studiu u kamarádů v Radotíně. Žili jsme tam týden a byl to jeden dlouhý mejdan. Já tenkrát dopisoval texty, do toho se hrálo všechno možné a ve vedlejší místnosti ve studiu se točilo. Také rád vzpomínám na období hraní s Ivanem Králem v roce 1997. V tom roce jsem vydal dvě desky – Alias a Den šťastného koně.

Seznámil mě s ním Ivo Pospíšil. Ivan mu volal, že by se rád pokusil udělat projekt, který už proběhl v Americe. Respektive něco na ten styl. Sešly se v něm u Boba Dylana z přátelství největší hvězdy. Byli to George Harrison, Roy Orbison a Tom Petty a společně nahráli z legrace album. Následně je anonymně rozeslali do firem, ale přicházely jim odmítavé reakce s tím, že to zní jako Dylan nebo Harrison.

Tohle chtěl Ivan udělat v České republice a já k tomu byl přizván. Kromě mě v projektu byli David Koller, Karel Šůcha, Honza Ponocný nebo Honza Křížek. Jenže to nevyšlo. U náš je těžké být anonymní. Nebylo možné utajit, že spolu jdeme nahrávat do studia. Nicméně z tohoto období pochází deska Alias, na kterou jsem pyšný. Od Ivana Krále jsem se ve studiu naučil spoustu věcí. Například to, že důležité je především sdělení a energie.

Koukám kolem sebe a naslouchám. Pak se podívám do sebe, co se chytilo. Nikdy jsem neměl osvědčené postupy, naopak často jsem tvořil na základě toho, že mě tlačily termíny. Ve chvíli, kdy se povedla nějaká deska, tak se po mně hned chtělo, abych udělal další.

Jenže já musím mít pocit, že dozrál čas. A čím jsem starší, tím ten čas dozrává pomaleji. Dříve mi dozrával každý rok, sem tam jsem vydal i dvě desky v roce. Obecně to ale vždycky nechávám.

Jsem k tomu trochu tlačen okolím. V Ivan Hlas Triu především, protože moji kolegové jsou také tvůrčí. Jaroslav Nejezchleba vydal před časem album, Norbi Kovacs chvíli po něm a teď je řada na mně. Mám pár nápadů a těším se. Cítím, že by ta chvíle už mohla přijít.

Ano, měl jsem kolem sebe plno výborných muzikantů a kapel. Bylo to kvůli tomu, že když skládám autorské písně, přizvu si na to ke spolupráci lidi, kteří mě baví. Po čase se to ale unaví. Dříve jsem měl kapelu nejdéle sedm let.

Ivan Hlas Trio je volné soužití. S kluky hrajeme více než šestnáct let a trávíme spolu skoro více času než s rodinami. Je to přátelské soužití, oni umí hrát, a to je štěstí. Nemáme v plánu něco zásadně měnit.

Jsme na celoživotním turné a Trio je úžasné v tom, že může hrát všude. Vejdeme se do malého klubu i na velký festival.

Tak jako spousta jiných lidí, i já si myslel, že jsem naprosto nezdolný. A pak tu najednou byla diagnóza – jak jinak u Hlase než rakovina hlasivek. V každém případě mockrát děkuji panu doktoru Filipovskému z Ústřední vojenské nemocnice. Myslím, že zvolil správný postup. V tuto chvíli stále chodím na kontroly. Celá ta patálie mě hodně nabila. Pan doktor mi potom pokřtil mou novou knihu.

Nikdy jsem nebyl pět měsíců doma bez nějaké činnosti. Hrůza. Lidi říkali, že mám čas, ať něco napíšu. Ale ono to nešlo. Ne že bych měl jen černé myšlenky, ale k tomu, abych něco vytvořil, naopak potřebuji jezdit, koukat, zpívat, cestovat. Pak se to píše samo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: