Článek
„Jsem opět Chodec, cestovatel časem, naslouchač příběhů. Bloudil jsem během pandemie osiřelou Prahou a fotografoval liduprázdné ulice; stoupal jsem do výšin Hrubého Jeseníku, abych vzápětí sestoupil do hlubin lidských duší; a teď putuji zlatohorským krajem pokladů, kde rostou stromy do nebe a v oblacích si o nich povídají ptáci,“ píše Ivan Fíla na začátku své nové knihy.
Během pobytu v okolí Zlatých Hor a sousedního polského města Glucholazy nasbíral desítky příběhů. Z více než tří stovek rozhovorů, které při roční práci na knize vedl, sepsal čtyřicet krátkých povídek. Do knihy vybral třiadvacet z nich a doprovodil je bezmála stovkou z více než pěti tisíc černobílých snímků, jež během svého putování nafotil.
„Pocit svobody mě nese panenskou přírodou k magické Příčné hoře na Zlatohorsku, kde se těžilo a možná zas bude těžit zlato, do údolí ztracených štol, k planinám kolem Rejvízu a Velkého mechového jezírka, fiktivně si popovídám s Franzem Kafkou, Leošem Janáčkem a šachovým mistrem světa Emanuelem Laskerem, kteří tu byli dávno přede mnou,“ rozepsal se o své knížce na Facebooku.
Tajné deníky Kafkovy milenky
Podobně jako ve svých předchozích fotoesejistických knihách pátral Ivan Fíla i tentokrát po historii navštívených míst a hledal pamětníky dávných událostí. Pokoušel se například najít dosud tajemnou milenku, s níž přišel Franz Kafka během svých dvou zdejších pobytů v letech 1905 a 1906 o panictví.
A do rukou se mu nečekaně dostaly dosud utajované deníky vdané ženy. „Připadám si, jako bych se stal součástí nějakého Kafkova románu, kde reálné postavy i prostředí vytvářejí fantastický, snově neskutečný obraz,“ komentuje okolnosti, díky nimž se mohl začíst do německy psaných řádků.
Ženu, která si říká bosorka, potkal autor v polích nedaleko polských hranic.
Písmo bylo podobné jako na pohlednici s nečitelným podpisem, která Kafku lákala k opětovné návštěvě Zlatých Hor.
Potkal se také s ženou, jejíž osud tragicky ovlivnila zdánlivě banální událost z dětství: jako roztomilou devítiletou holčičku ji ve škole vybrali, aby na podzim roku 1938 předala kytičku Adolfu Hitlerovi, který se po záboru československého pohraničí při své inspekční cestě po Sudetech zastavil i ve Zlatých Horách, tehdy Zuckmantelu.
Kraj, který během německé okupace propadl Henleinovi, zažil po válce obrovskou proměnu: původní obyvatelé byli odsunuti a místo nich přišli za prací lidé ze Slovenska, Haliče, Maďarska či Rumunska, ale i uprchlíci z Řecka.
Krásná Erika sice směla zůstat, maminka byla Češka, s otcem – Němcem – se během války rozvedli, ale za tu malou kytičku potom celý život strašlivě pykala nejen ona, ale i její děti. „Je krásná i ve svých třiadevadesáti letech, i aura princezny jí zůstala,“ píše Fíla o setkání s ženou, kterou se mu podaří trochu rozmluvit až tehdy, kdy mu padne na jazyk němčina.
Včelí královna
Návštěva u včelařů Bédi a Hanky, které autor říká včelí královna, protože dokáže políbit velký chomáč včel usazený na plástu, se nečekaně zvrtne.
„Udělám ti fotku,“ vezme mu Hanka foťák a chce, aby před objektivem podržel plást plný včel. Přestože ví, že fotograf se včelám od dětství raději vyhýbá kvůli alergické reakci, která skončila převozem sanitkou do nemocnice. Naléhá však tak dlouho, až mu nakonec strčí plást do ruky.
Včelaři Hanka a Bedřich.
„U včel se zklidníš, má to blahodárné účinky. Devět z deseti stoletých dědků jsou včelaři,“ povzbuzuje ho. A tak se mezi fotografiemi v páté Fílově knize objeví výjimečně i její autor. Přežil – a konečně se zbavil i své letité fobie.
Čtenáři se v knize potkají i s příběhy z polské strany, od Glucholaz, ostatně kniha vyšla na podzim i ve vynikajícím polském překladu bohemistky Doroty Dobrew. A těšit se mohou už na další knihu – tentokrát autor zamířil do italské Neapole.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Stromy do nebe - Ivan Fíla
