Ivan Exner: Mařákovci pochopili, že příroda je nejvyšší moudro

Tyto hodnoty nám chybí a máme je přitom na dosah. V přírodě, která je majestátní, tichá a dokonalá. A takovou ji zachycuje slavná krajinářská škola Julia Mařáka. A zhlédnout ji můžete na výstavě Galerie Kooperativa až do 28. 1. 2024.

První otázka. Proč vystavovat mařákovce?

Je to nejúspěšnější éra krajinářství u nás. Hodně se o ní mluví, ale poměrně málo se představuje v souvislostech. Absolventi Mařákova ateliéru se vystavují často jednotlivě, v párech nebo v kombinaci s krajináři z jiných generací. Takto uceleně se mařákovci čas od času objeví, ale opravdu jen zřídka.

Čím je krajinářská škola tak výjimečná?

Myslím si, že naprosto podstatné bylo, že vyšli ven z ateliéru. Vše bylo najednou jiné, byli v kontaktu s přírodou. Malba v plenéru se vyznačuje nedostatkem času, vše se mění, kompozici musíte zvládnout rychle. Díky tomu přinesl plenérismus do hry určitou skicovitost. Důležitější je najednou atmosféra než propracovaný detail. Z krajinomalby byly odstraněny zbytečné věci, absolutní dokonalost (akademismus).

Radikálně se mění i doba, v níž žili…

Ano, a s ní i divák. Stal se jím průměrný měšťan pocházející z městské aglomerace, často příslušník nové buržoazie. Pozornost se zaměřuje na břehy řek, pikniky, oblíbené jsou bárky, každodenní život, technické novinky, pára a železnice, podstatný je čas strávený u vody, v zahradních restauracích, barech a bulvárech.

Začaly také vznikat výstavní a prodejní galerie, což do té doby neexistovalo. Umění bylo najednou běžně vidět z ulice!

Fenoménem je impresionismus. Určitě zasáhl i mařákovce…

V roce 1887 vzniká Spolek Mánes a Mařák otevírá svůj ateliér na Akademii. Profesor Mařák opouští východiska romantismu a upřednostňuje teze realismu. Z Francie zároveň přicházejí myšlenky impresionismu, vkrádají se i další podtóny symbolismu, prerafaelismu, secese.

Vše je v jednom tavicím kotli a na tvorbě mařákovců je to vidět. Na každém samozřejmě jinak, a to je přitažlivé. Proto ta oblíbenost, proto nás stále oslovují.

Velký vliv mělo tehdy i japonské umění…

Evropa objevila japonérie, vidět byly dřevořezy, akvarely. Japonské inspirace zasáhly všechny impresionisty, nikoho neobešly. Stejně tak revoluční byla otázka objevu fotografie.

Úsměvné je, že všichni impresionisté se bránili fotografii ve smyslu: já tyhle novoty nepoužívám. I Claude Monet se velmi vymezoval, ale v jeho pozůstalosti se našlo 11 fotoaparátů. Vše si fotil, archivoval a pak podle fotografií maloval. Stejně tak ostatní.

Julius Mařák je i dnes vnímán jako geniální učitel…

Mařák byl neuvěřitelně lidský, ctil každého studenta, vážil si osobitosti projevu, nikoho nenutil do akademismu ani k napodobování. Byl to velmi dobrý a zkušený malíř a navíc mu přišli do ateliéru výteční malíři.

Dvě výjimečné osobnosti: František Kaván a Antonín Slavíček. Jací byli?

Ano, dvě osobnosti, které šly svojí cestou. František Kaván je zadumanější, poetičtější, více melancholický. Je to introvert, samotář, ale pro všechny velká autorita. Naopak Antonín Slavíček je bouřlivák, nevyrovnaný, vznětlivý. Hledá pravdivost až na dřeň, stále s ní bojuje, má pochybnosti.

Nachází sám sebe v režnosti a drsnosti krajiny a lidí na Vysočině. I když by mohli být rivalové, nebylo tomu tak. Ctili se, přáli si, měli se rádi. Zachovaná je jejich korespondence.

Vnímáte spojení malíř a příroda jako jedinečné?

Jít se projít krajinou pro mě znamená být v kontaktu s tím nejvyšším. S tou největší pravdou… A mít na stěně krajinomalbu znamená přinést si kousek toho moudra zvenku domů.

Ve společnosti se ale nyní zabydlel neoliberální kánon. A ten nepřipustí krásu, nepřipustí harmonii a nepřipustí nic, co by mohlo člověka povznést, vytvořit hájemství ducha a pohody.

Mnozí moderní umělci dnes šokují, rozrušují, musíte dostat dávku hnusu, absurdity, něčeho, čemu nerozumíte. A do takového současného programu se krajinomalba „nikomu“ nehodí, nepatří tam. Umění nyní, bohužel, neslouží harmonii, i když je to jeho poslání.

Převést krajinu na plátno je velká výzva…

Ano, zachytit světlo, atmosféru. Krajináři s přírodou nesoupeří, snaží se ji pochopit. Příroda je řád, který nestvořil člověk. Proto je dokonalá.

Krajinomalbu se na AVU snažili zrušit, ale je stále přítomná, nikdo ji nemůže zpochybnit. Naštěstí příroda je v klidu, nespěchá, počká, až přijde další generace malířů a začne ji opět vnímat, malovat a abstrahovat.

V Galerii Kooperativa chystáte další projekt…

Na Mařákovce plynule navážeme výstavou s názvem Horizonty. Zajímají nás obrazy, kde se nějakým způsobem horizont uplatňuje v kompozici. Může jít o stylizované umění nejenom krajiny. Horizont je linie mezi nebem a zemí. Vystavíme malíře historie i současnosti. Je to tajemné téma: něco se děje před horizontem, něco na horizontu, ale i za ním. I když tam nevidíme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Galerie Kooperativy

Může se vám hodit na Zboží.cz: Exner Ivan: Monografie - Michael Zachař