Článek
V pražském Stavovském divadle nyní hrajete ve Sněhové královně. Jaká role vám byla v Andersenově pohádce svěřena?
Co role – hraju hned čtyři! Babičku Káje a Gerdy, květinovou babičku, šéfku loupežníků, kteří chtějí Gerdu upéct a sníst, a taky Finku, která Gerdě pomůže najít cestu. Je to fuška – v sobotu je představení dvakrát denně, navíc vlastně osmkrát změním úlohu. Ale hraju v téhle pohádce ráda, je dobře, že se děti už od pěti let seznamují s klasikou. Sama si pamatuju, jak mě jako dítě z venkova oslnila Lucerna v Národním.
Táhne vás to teď spíš k hraní v pohádkách, aby vnoučátka babičku viděla na plátně nebo na jevišti?
Naopak – pokud jde o pohádky, trochu se škubám. Chtěla bych hrát ke konci svých sil něco komplikovanějšího, zajímavějšího. Ale šéf řekl, že jako čtyřnásobná babička mám morální povinnost vystupovat v pohádkách. Na generálku dorazila všechna moje vnoučátka, i když ta dvě mladší, kterým ještě nejsou ani tři roky, ke konci usnula.
Jaká je vaše nejoblíbenější role v pohádce nebo filmu pro děti? Já jsem vás měla nejraději v pohádce O princezně, která ráčkovala, když jste zpívala Královské reggae…
Neznám jednoznačnou odpověď... Ale pohádka O princezně, která ráčkovala se opravdu moc povedla. Pamatuju si, jak těžké pro mě bylo naučit se ty písničky a tanečky – zpívala jsem si tehdy s magnetofonem, když jsem plela záhonky. Můj vnouček Alfrédek Královské reggae taky zbožňuje. Dceřina rodina měla na dovolené cédéčko s písničkami z téhle pohádky a rodiče přijeli úplně zničení, protože to museli pořád poslouchat.
U některých filmů nebo pohádek jsem zjistila až zpětně, jak je mám ráda – když mi je lidé často připomínají a říkají, že si na ně pamatují a že byly úžasné. To se mi stalo s filmem Drahé tety a já, kde navíc hrál můj oblíbený herecký partner Jiří Hrzán, můj idol z dětství paní Nataša Gollová a všechno to točil skvělý kameraman Mirek Ondříček.
Plánujete zase nějaký rodinný projekt s dcerami Sabinou a Theodorou, jako byl třeba Výlet režisérky Alice Nellis nebo její celovečerní prvotina Ene bene?
Natáčení s Alicí mě moc bavilo, všichni jsme se navzájem respektovali, a přitom byla komunikace úplně otevřená. Bohužel nevím o tom, že by s námi něco plánovala dál. Měla by mi napsat ještě jednu roli – do třetice všeho dobrého.
Naše rodina však neustále pracuje na společných projektech; máme divadelní společnost, která by se mohla časem možná rozrůst. Z vnoučat je minimálně Alfrédek hodně divadelně založený, pořád si vymýšlí role a v ložnici staví scénu. Asi to jsou geny stejně jako v případě dcer – my jsme je k tomu nevedli. Doufám však, že to Alfréda přejde.
Proč chcete, aby ho to přešlo? Herectví je vytoužené povolání mnohých.
Doufala jsem i u svých dcer, že si zvolí jiné řemeslo než dokumentaristiku, scenáristiku a herectví. K dosažení dobré pozice v těchhle oborech je potřeba spousty náhod a vy se bojíte, že vaše dítě zrovna nepotkají. Já sama jsem měla dost štěstí – když jsem začínala v televizi, dostala jsem příležitost hned ve dvou dobrých seriálech – Eliška a její rod a Píseň pro Rudolfa III. Rychle jsem získala popularitu a na tom se zakládalo mnohé další – byla jsem vidět, přišly nabídky.
Je to s těmi náhodami stejné i dnes? Někdy se zdá, že se k herectví dostane každý, kdo má jen trochu špičaté lokty, když je teď tolik různých seriálů a muzikálů.
Asi se uplatní víc lidí, ale ne v tak dobrých projektech. Role v seriálech už zdaleka nemají takový rozměr, hloubku a plastičnost, jako mívaly kdysi ve Sňatcích z rozumu nebo v Nemocnici na kraji města. Dnes se postavy pohybují ve velmi úzkém prostoru. Nedávno jsem dotočila film Vy nám taky, šéfe režiséra Martina Kotíka a uvědomila si, že z těch mladých herců na place jsem čtyři vůbec neznala. Herců i „herců“ je dnes mnoho, je pro ně těžší vyniknout a pak se udržet nahoře.
Nechybí vám, že se už nenatáčejí velké seriály pro děti, jako byla třeba Arabela nebo Létající Čestmír?
Televize sice od revoluce nabobtnaly, pokud jde o počet stanic, ale žánr dětského seriálu má na kahánku. Každý rozjíždí pilotní díly a často z toho nic není, pracuje se úplně jiným způsobem. Kdysi se vědělo, že když začne takový Macourek psát, bude to dobré – a to nemusel mít z nového scénáře napsanou ještě ani čárku. Teď je všechno nejisté, i já jako relativně zavedená herečka mám často dojem, že si mě chce někdo pořád zkoušet. Jeden by neřekl, že mě budou zvát na konkurzy a do pilotních dílů – copak jim nedá to, co už jsem natočila, jistotu, že tu roli zvládnu?
V poslední době se hodně spěchá, i u filmu; jede se na výkon a množství, ne na kvalitu. Nikdo se nechce, zejména v seriálech, zdržovat nějakým přemýšlením nebo studiem rolí a podle toho to vypadá.
Na festivalu se letos promítá několik vašich filmů a pohádek. Vzpomínáte si ještě na Jak se točí rozmarýny Věry Šimkové-Plívové, kde jste ztělesnila paní režisérku Bonžůrku?
To byl trochu nešťastný film. Dáša Veškrnová, která hrála moji asistentku, si řekla o dvě mé scény a já jí je velkoryse přenechala. Pak mě to dost mrzelo, protože mi chyběly ve vývoji mojí role. Zasáhla nás také emigrace Jana Třísky, který původně hrál mého kameramana; pak to po něm vzal Jiří Krampol. Vypadlo hodně dobrých momentů s Třískou, které už se nepřetáčely. Pro paní režisérku Plívovou to bylo hodně náročné, bývala tu a tam nemocná a hodně to vyčerpávalo její psychické síly. Že dokázala přetočit s Krampolem většinu scén znovu, to musel být vrchol jejího nasazení.
Jak vzpomínáte na natáčení pohádky Čert ví proč a vaši kořenářku Apolenu?
Bylo to hezké natáčení, ale u několika rolí mám dojem, že je mohl režisér Roman Vávra obsadit lépe. V Čert ví proč jsem se ale před kamerou sešla s moc milou princeznou Táňou Pauhofovou, s níž jsem se pak potkala i ve slovenské tragikomedii Poločas rozpadu.
Pamatujete si vůbec všechny své filmy?
Ano, jakž takž. Ale některé jsem ani neviděla, z poslední doby třeba Macha, Šebestovou a kouzelné sluchátko. Zhlédla jsem pár záběrů, ale nějak jsem v nich nebyla sama se sebou spokojená a nenašla jsem odvahu si to pustit celé.
Teď budu točit s režisérkou Jitkou Němcovou pro televizi detektivku od Josefa Škvoreckého a jsem zvědavá, jaká bude na natáčení atmosféra. Je totiž ohromně důležité, aby měl herec v tom obklopení lidí a strojů prostor, aby se dokázal nadechnout a nebyl stísněný časem ani mezilidskými vztahy.
Protože když mě něco vyruší a já tu těžkou scénu zvržu, když prošvihnu něco z technických nebo organizačních věcí, není záchrany. Nikdo vám nezaplatí přetočení filmu. To si mohl dovolit Chaplin, že si promítl grotesku, řekl si, že to je na nic, zahodil to a celé to předělal o dva tisíce kilometrů jinde. Herec musí předvídat a na těžké momenty v natáčení se připravovat.