Irský zpěvák a hudebník Glen Hansard: Před koncertem si nenasazuji masku

Na rozhovory, které se konaly v polovině listopadu před koncertem, dorazil na poslední chvíli s omluvou, že má v Praze mnoho kamarádů, se kterými si přál se na chvíli potkat.

Jak se vám daří?

V mém životě se něco rozhodně pohnulo, jsem teď na dobrém místě. Nejdůležitější roli v tom hraje, že mám syna a oženil jsem se. Díky tomu se můj život stal krásný a jednoduchý. To je to hlavní. Lidé navíc vřele přijali mou poslední desku a turné pokračuje skvěle.

Mám také velkou radost ze své aktuální kapely. Dva její členové s námi nikdy dřív nehráli, prostě se přidali až na turné – a funguje to. Myslím, že v dobrých kapelách vědí tři lidé přesně, co dělají, ale zbytek ne, a vlastně omylem tak přidává něco nového. Baví mě, že naše show nejsou zakonzervovaná. Mám z nich dobrý pocit.

Inspiraci pro své předchozí album This Wild Willing jste hledal v Paříži. Jaký je příběh vaší letošní desky All That Was East Is West of Me Now?

Ovlivnila ji nejvíc rozviklanost současného světa. A i já měl nějaké osobní výkyvy. Během pandemie jsem oslavil padesátku, zemřela mi maminka a obecně jsem prožil pár těžkých let. A i když to album nepopisuje přímo, je z něho patrná zlost, která ve mně rostla.

Na čas jsem propadl pocitu, že svět je nepřátelské místo. Lidé byli doma a místo, aby hledali krásu, vyjadřovali své frustrace a bolest. Viděl jsem, jak jednoho mého přítele takhle nepěkně sejmuli. Skladba The Feast of St. John je o tom, že někdy je třeba vyčistit si cestu a svůj dům.

Ve všech písních ale zlobu necítím.

Je hlavně v první části alba. Pak je tam písnička Ghost, kterou jsem začal psát ve Valašském Meziříčí asi před sedmnácti nebo dvaceti lety a dlouho nebyla dokončená. Připomněl mi ji baskytarista Joe z mé kapely The Frames. Říkal, že se mu ten nápad moc líbí a měl bych se k němu vrátit a zjistit, jestli už z něj něco nevyrostlo. Začal jsem si ho pro sebe hrát a hned jsem věděl, že výsledek půjde na desku. I když ta písnička nepopisuje můj pocit, nemám v domě ducha. Naštěstí.

Pak se mi také vybavuje skladba There’s No Mountain, která měla být smutná. Rozhodl jsem se to ale obrátit, podobně jako jsem dřív z Loosing Streak udělal Winning Streak. Někdy stačí otočit význam – a najednou to zazvoní a zní pravdivěji než na začátku.

Je nějaká písnička, která vás obzvlášť zaujala?

Sure As The Rain. Ta je asi má úplně nejoblíbenější. Je to píseň o nádherné svobodě, kterou jsem pociťoval se svou ženou v době, než jsme se vzali. Trávili jsme spolu nějaký čas v Paříži, v době, kdy jsem tam nahrával minulou desku, a prožívali jsme úžasné dny. Seznámili jsme se s mnoha skvělými lidmi. Bydleli jsme na ulici Rue du Faubourg Saint-Denis, je v ní slavná taneční škola, k jejímuž zakladateli se chodil učit třeba i David Bowie. Poznali jsme tam překrásnou uměleckou komunitu a prožili velice romantické období.

Když mluvíme o romantice, četla jsem rozhovor v magazínu Rolling Stones, ze kterého jsem pochopila, že úspěšný film Once pro vás nenesl jen samá pozitiva, protože vás zaškatulkoval. Je to tak?

S rozhovory je to někdy těžké, protože stačí malinko posunout kontext a něco vyzní jinak. Film Once byl nádherný zážitek. S čím jsem možná trochu zápasil, bylo, že lidé, kteří se díky tomuhle krásnému a romantickému filmu stali mým publikem, očekávali, že krásné a romantické budou všechny mé písně. Folkové, jemné a jednoduché.

Se svou novou deskou si beru zpět tu starou energii The Frames. Možná jsem tím někoho ztratil, ale zase někoho jiného získal. Jako umělec nemůžete dbát na očekávání lidí. Je třeba je dát stranou a jít dopředu.

Co je nejlepšího na tom, kde se zrovna teď v kariéře nacházíte?

Kdybychom seděli v kavárně, dovedl bych tuhle odpověď velmi rozvinout. Cítím se požehnaný. Vezměte si třeba Prahu. Už jsem v ní hrál na tolika místech. Vracím se do ní od začátku tisíciletí. Hrál jsem v Baráčnické rychtě, v irském baru, v Arše a na dalších místech, ale hrál jsem i v jiných městech. Vracím se, pracuji; a dnes je mi padesát tři let a opět hraji ve Velkém sále Lucerny.

Takhle to chci. Mám pocit, že takhle je to správně. Můžu to dělat a nemusím být nikým, kým nejsem. Nic nehraji. Nemusím si před koncertem nasazovat masku, můžu být sám sebou. Někdy musíte něco trochu předstírat, abyste se prodali, překypuji vděčností, že to dělat nemusím.

Může se vám hodit na Zboží.cz: This Wild Willing - Glen Hansard, All That Was East Is West of Me Now - Glen Hansard