Článek
Kolik vám je let? Zajímá mě, kolik doby uplynulo od chvíle, kdy jste v sedmnácti tajně odjel z domova hrát v liverpoolských ulicích.
Je mi dvacet šest, takže to už bude deset let. Koupil jsem si jednorázovou jízdenku na trajekt do Anglie a nakonec jsem tam buskoval téměř rok. Byla to pro mě velká hudební i lidská škola.
Byla to nejodvážnější věc, kterou jste v souvislosti s hudbou podnikl?
To bych neřekl, odvaha je zapotřebí pořád. Myslím, že nejodvážnější je každý den ráno vstát a žít. Tehdy to nebyl promyšlený plán, potřeboval jsem na chvíli utéct, vidět svět a najít podobně naladěné lidi. Možná se můj výlet z dnešního pohledu zdá být odvážný, ale já ho potřeboval. Potřeboval jsem žít někde jinde.
Traduje se, že jste se tam vydal hledat kapelu The La’s. Některé její členy jste našel, nikoli však zpěváka Leeho Maverse. Potkal jste ho později?
Ne, nikdy jsme se nesetkali. Znám lidi, kteří ho znají, ale když jsem se do Liverpoolu dostal, uvědomil jsem si, že mě zajímá hlavně jeho hudba. Stačí mi, v ní je poselství. Dnes už zastávám názor, že by člověk své hrdiny potkávat neměl. Vlastně jsem vděčný, že jsem ho tehdy nenašel.
Na druhou stranu potkat další členy kapely bylo milé. Stejně jako poznat tehdejší liverpoolskou hudební komunitu. Každý na něco hrál, měl kapelu a psal dobré písničky. A zároveň jsou to velmi skromní lidé.
Média připisují ve vaší kariéře důležitost chvíli, kdy jste zpíval ve voze taxi píseň El Paso. Řidič vás tehdy natočil a z nahrávky se stal virální hit. Jakou roli to hrálo?
Motivovalo mě to, abych se pak snažil, aby z toho nezůstal stereotyp o klukovi, který se proslavil díky tomu, že zpíval taxikáři cestou z hospody. Nikdy jsem nerozuměl tomu, co znamená mít virální hit, a rozhodně to nebyl můj plán.
Sedl jsem si do toho auta a zahrál jsem taxikáři, protože jsem doufal, že ušetřím peníze za cestu domů. Doufal jsem, že mi nebude nic účtovat. Zapálilo to ve mně oheň a chuť něco dokázat. Stejně jako ta cesta do Liverpoolu. Byl jsem mladý muž, který nevěděl, kam směřuje. Tahle epizoda mi ukázala, čím být nechci.
V lednu vyšlo vaše první album. Co vás na tom nejvíc těší?
Že je to začátek, milník. Mám pocit znovuzrození. Vydal jsem první desku a spadla mi tíha z ramen. Několik let jsem se snažil napsat příběh tak upřímný, že ho budu moci zpívat a věřit mu. Takový, který jsem prožil. K tomu jsem potřeboval najít kapelu, jež mi bude rozumět. Každá píseň popisuje nějakou kapitolu mého života. Nyní jsou zdokumentované, uzavřené a já můžu jít dál a prožívat další. Píšu nové písně, brzy bych chtěl vydat další desku a také knihu poezie. Vydání písní je tak vzrušující proto, že teď se může stát cokoli dalšího.
Album jste nahrál za sedm dní. Jaké to je, během tak krátké doby zachytit příběhy, které vznikaly roky?
Chtěl jsem pracovat rychle, abych postihl realitu, syrovost a energii toho, jak písně zpívám naživo. Nepřál jsem si, aby byla nahrávka naleštěná. Měla znít jako já. Myslel jsem si, že se to povede, když ji nahrajeme rychle a naživo. A myslím si, že se to povedlo.
Nevidím smysl v tom, nahrávat půl roku. Ta představa se mi nelíbí. Vlastně jsme nahrávali pět dní, pak jsem ale ještě napsal skladbu Healing a chtěl ji tam rozhodně mít, takže jsme se ještě na dva dny do studia vrátili. Pro mě je nejdůležitější věřit svým pocitům a intuici.
Povíte mi víc o vzniku písně Healing?
Prostě ke mně přišla a byla jiná než ostatní. Zdálo se mi, že bude jakýmsi pojítkem mezi tímto albem a tím, co přijde dál. Inspirací bylo mé mladší já. A její název, uzdravování, shrnuje smysl celé desky.
Pět let jsem žil nějaký život a nyní se dostavil pocit jakéhosi svlékání z kůže. Ta písnička je o sebedestruktivním chování, kterým jsem si dřív prošel. I můj mladší bratr k němu měl sklon. Zpívám sobě i jemu. O tom, že není třeba se soudit, protože ta válka už proběhla. Stačí porozumět a uvědomit si, že to pomine. Jsem rád, že tuhle písničku na albu mám.
Kromě vlastních koncertů jste vyrazil na turné jako předskokan Passengera, Glena Hansarda či Hoziera. Jaký zážitek jste si z těchto událostí odnesl?
Byla to pro mě velká škola. Měl jsem díky tomu možnost své písničky hrát tisícům lidí a zjistit, jestli obstojí. Vybavují se mi koncerty v Americe s Glenem a v Paříži s Hozierem. V zákulisí jsem byl velmi nervózní a musel jsem si uvědomit, že to nebude trvat věčně, že si to musím užít v tu chvíli, protože za chvíli to bude pryč.
Může se vám hodit na Firmy.cz: