Článek
Vzpomínáte si na první knihu, kterou jste jako dítě četla nebo vás zaujala?
Nečetla jsem žádnou knihu, protože jsem dyslektička.
Ani rodiče vám nečetli třeba pohádky, na které byste si vzpomněla?
Ne, ani rodiče mi žádné knihy nečetli.
Proč jste se tedy rozhodla napsat knihu svého života, kterou jste nazvala Andělé v mých vlasech? Jen u nás se jí prodalo víc než třicet tisíc kusů.
Bylo to v těžké době, když manžel zemřel, stála jsem před otázkou, co dál. Protože jsem od dětství komunikovala s anděly, tak mi můj strážný anděl Michael dal najevo, abych se pokusila vypovědět vlastní život. A hledala naději. Udála se pak řada zázraků, protože pro dyslektika je to moc těžké, ale našli se lidé, kteří mě v této myšlence podporovali.
Vzpomínám si, jak k nám domů jeden z přátel přinesl velké krabice a vyndal z nich počítač, jemuž jsem pak říkala kouzelná nebo spíš zázračná krabička. Ten dokáže převést vyprávění do textové podoby a já jsem věděla, že musím začít. Byla to výzva.
Říkala jsem si, že kdybych pomohla najít naději jen jedinému člověku, je to zázrak
První knihu jste dávala dohromady v letech 2003 až 2008. Nyní vaše texty, v nichž mluvíte hlavně o hledání naděje, vycházejí v šestadvaceti jazycích. Druhé knihy Schody do nebe se loni jen u nás za osm měsíců prodalo osmnáct tisíc výtisků! Překvapil vás takový celosvětový úspěch?
Jsem obyčejná žena, takže jsem byla v šoku. Říkala jsem si, že kdybych pomohla najít naději jen jedinému člověku, je to zázrak. Pochopila jsem ale, že lidé hledají ve svých životech naději a že jim ji mohu předat nebo pomoci ji hledat.
Jaký to je pocit dávat lidem naději, že dokážou změnit vlastní život?
Víte, že se mě na to ještě nikdo nezeptal? Je to nepopsatelný pocit, když víte, že mnoho lidí přemýšlí spíš jen o sobě a o tom, co je pro ně nejlepší. Naše naděje spočívá v tom, že budeme víc mluvit s ostatními, že si budeme navzájem pomáhat a tím se cítit naplněni. Většinou se moc neposloucháme. Kvalita našeho života by se tím určitě změnila.
Hodně se věnujete vztahům rodičů a dětí, přitom matka i otec vědí, že každé z dětí, které přivedli na svět, je osobité. Sama máte dvě dcery a dva syny. Jak jste poznávala, že každé z nich je jedinečné a jak to ovlivnilo vaši tvorbu?
Dítě je Boží zázrak a záleží na každém z rodičů, aby mu poskytl co nejvíce naděje. Vlastní pozornosti. Vzdělání. Aby v něm pěstoval lásku. Není to jednoduché, musíte mít rádi třeba i dítě s Downovým syndromem, autistické dítě a i jim dávat lásku a naději. Být rodičem je nejtěžší práce na světě, ale je zároveň i nejdůležitější. To nejlepší, co můžeme udělat pro své děti, je najít si na ně čas a naučit je milovat.
Nejstarší dceři je pětatřicet, další mají kolem třiceti a nejmladší je teenager. Každý den mě teď bombarduje SMS zprávami. Můžete být prezident, bankéř, mocný člověk, ale odpovědnosti za budoucnost svých dětí vás nikdo nezbaví. Když vám vaše -náctiletá dcera nebo syn řeknou, že vás nenávidí, ve skutečnosti to znamená, že vám tím prokazují svůj zájem. Vím, že je těžké to pochopit, ale každý rodič by si měl uvědomit, že -náctiletí nemají nikoho jiného, na koho obrátit svůj hněv. Být teenager je těžké a rodiče by se měli pokusit reagovat tím, že ukážou dítěti pozornost a lásku.
Upozorňujete na to, že náš svět je příliš materialistický. V čem spatřujete jeho naději?
Budoucností světa jsou naše děti. To je ta největší odpovědnost, kterou neseme a nemůžeme se jí zříkat. Musíme myslet také na druhé a nebrat nic jako samozřejmost. Matky a otcové formují budoucnost světa, protože formují svoje děti. Důležitá je sebeúcta, kterou si dáváme navzájem najevo. Zároveň vím, jaký svět bych nechtěla. Svět násilí, válek, agrese. Je důležité, aby vaše děti a lidé kolem vás dnes viděli, že vám záleží na míru. Tím, že ukážete, že vám na něm záleží, sehrajete svoji roli jako plamínek naděje pro celý svět.