Irena Jůzová: od erotických figur k intimitě z lukoprenu

Prvotní myšlenka se objevila v mém skicáku koncem roku 2004 v podobě trochu erotických ženských figur. Vedle nich jsem měla nakreslenou i kůži. Začala jsem chodit po sexshopech a myslela jsem si, že udělám něco s nafukovacími pannami. To mě rychle přešlo, zůstala z toho jen ta kůže. A když už kůži, tak tu svoji. Souběžně s tím jsem přemýšlela, jaký smysl má výtvarné umění vůbec, co má lidem dát, jaký je jeho přínos a jak se k tomu postavit. Umělci jsou hrozně citliví a své emoce přenášejí do díla, které se potom hodnotí, a mě zajímalo, jak se dá taková věc ohodnotit. Z toho vznikla "svlečená kůže" jako zboží.

Nebylo to ale rychle, musela jsem si sehnat někoho, kdo mě odlije. Museli to udělat čtyři kluci, kteří mě ve stoje rychle zabalili do sádry. Když jsem získala formu těla, začala jsem přemýšlet, jaký použiju materiál. Myslela jsem na hadí kůži, ale po mnoha zkouškách z toho vyplynul transparentní lukopren, který je také trhavý a vypadá jako sloupnutá slupka.

V paměti mi zůstaly ty nafukovací panny nabízené v krabicích jako zboží, tak jsem si říkala, že musím tu kůži do něčeho zabalit. Začala jsem si kreslit nějaké obaly, jednoduché krabice. Na internetu jsem si našla firmu, která se zabývá sériovou výrobou krabic, a ta mi je vyrobila. Potom vznikly samostatně ruce a nohy a z toho vyplynula ta sériovost z pásu a kolekce odlitých rukou a nohou. A mně se ten ambivalentní název Kolekce-Série zalíbil.

Neprožívala jsem to tak, spíš jsem naturelem introvert. Nikdy bych ale neřekla, že se svleču před nějakým řemeslníkem, který mě bude odlívat do sádry. Ale ta potřeba byla asi silnější než já, tak jsem do toho šla. Intimita ale není ve fyzickém svlečení, jakoby se už dotýká té vnitřní intimity. Každé dílo, každý projev umělce je strašně intimní. Jen já to ukazuju naplno.

Náročnost gradovala. Nejdřív bylo odlití, pak krabice, pak jsme pracovali na přepisu papírových štuků. Po výběrovém řízení nastala fáze samotné stavby, což bylo opravdu náročné. Už jsem to nemohla dělat sama, museli mi to postavit řemeslníci, se kterými jsme se museli sejít v rysech, musela se udělat nová vizualizace a dořešit detaily.

Vždycky jsem cítila, že chci pracovat s prostorem. V 90. letech jsem vytvořila několik projektů a interaktivních instalací, kde se diváci vyloženě dotýkali věcí, nebo do nich vcházeli. Pořád se to v mé práci objevuje, přemýšlím o tom. U tohoto projektu se mi líbí, že stavím stavbu do stavby, počítám s pohybem diváka, který bude uvnitř.

Spíš jsem přemýšlela o formě hodnocení umělcova výstupu. To byl můj nejintenzívnější pocit, to byla ta otázka.

V luxusním obchodě přece žádné cenovky nejsou. Ale asi by byla drahá...