Irena Hanzíková prý rozluštila stránky nejzáhadnější knihy světa

„Přeložila jsem z Herbářové části Voynichova rukopisu několik desítek stránek,“ říká mi Irena Hanzíková. „Jsou to stránky číslované od 16 v, 16 r do 49 v. Část označovaná jako Herbářová, to není žádný herbář. I když každá květina i šifra tu má svůj význam,“ dodává nad faksimilem pergamenových stránek vydaným u nás v roce 2012 nakladatelstvím Cad Press s názvem Voynichův rukopis, nejzáhadnější kniha světa.

Sedíme v roubeném domku jejích přátel na Jičínsku. Paní Irena Hanzíková se svěřuje, že se jí daří rozluštit záhadu, za níž se honí po staletí osobnosti z celého světa.

„Jedná se o knihu života,“ dodává paní Irena. „Způsob provedení a výjimečná inteligence autora lidi zmátla. Že jde o knihu života, jsem zjistila z použité abecedy a šifer, které tam jsou, z obsahu textu. Sama nad tím žasnu.“

Oč jde? Ilustrovaná kniha psaná dosud neznámým jazykem se čtyřiceti znaky je pojmenovaná po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, který ji odkoupil v roce 1912 v Itálii z knihovny jezuitského řádu. Dnes leží v trezoru americké univerzity v Yale.

Odborníci univerzity v Arizoně knihu v roce 2009 podrobili radiouhlíkovému rozboru, který na 95 % sdělil, že rukopis vznikl mezi lety 1404 až 1438.

Jako první vlastník je uváděn na počátku 17. století v Praze žijící alchymista Georgius Barschius, uváděný také jako Jiří Barš nebo Jiří Bareš. Po jeho smrti roku 1662 rukopis získal Jan Marek Marci z Kronlandu, renesanční lékař, fyzik a matematik, rektor Karlovy univerzity. Po všech dalších peripetiích, kdy se měl objevit i v knihovně císaře Rudolfa II., se svazek čítající 240 stran, dochovaných údajně z původních 272, ocitl právě v Yale.

Uvádí se také, že se na základě rozboru ilustrací skládá z botanické části, astrologické, biologické, kosmologické, případně farmakologické.

„Zjistila jsem, že jsou mylné všechny dosavadní hypotézy, co rukopis obsahuje,“ pokračuje ve výkladu Irena Hanzíková. „Obsah bude pro všechny překvapením,“ říká a svoluje k citaci několika vět na straně 49 původního textu. „Praví se tu: Vedle cti doutná zlomyslnost, prospěch má sestru zradu, cílem je poznat svět, přesto svítit do tmy…, text pak dál pokračuje,“ a prozrazuje, že je vše psáno ve starém jazyce českém a obsah se netýká květin.

„Vše mám pečlivě uložené, všechny přeložené stránky mají notářský zápis. Text mě obohacuje a baví. Pracuju na tom stále. Co s tím udělám, to si rozmyslím,“ prozrazuje dál.

„Devět řádek jsem třeba luštila čtrnáct dní,“ charakterizuje své úsilí. „Je to těžká duševní práce v klidu a tichu, s vyrovnanou myslí. Není možné, aby člověka někdo vyrušoval. Nedívám se na televizi, neposlouchám rozhlas, nedělám na počítači.“

Je to těžká práce, kdy třeba čtyři měsíce probděla celou noc a až do devíti hodin ráno přemýšlela. Celá noc luštění a byla bez výsledku. „Každé slovo se luští, o každé slovo se bojuje,“ říká ještě.

Žena bez dosavadní překladatelské praxe se svěřuje, že ji vždycky zajímalo staré písmo. Třeba záhady znaků ve zdivu na hradě Zvíkově. „Přestalo se to luštit, mělo se za to, že šlo o kamenické značky,“ dodává. Ráda by se tomu věnovala, ale zaměřila se na jinou práci.

„Je to můj dlouhodobý koníček,“ říká paní Hanzíková o luštění starých rukopisů. Věnovala se určitým tiskům jen sama pro sebe, například starým ruským povídkám z roku 1477. „Bylo to krásné,“ vypráví dál. „Předtím jsem přeložila zápisky na předsádce bible vydané v roce 1577 Jiřím Melantrichem z Aventina,“ říká ještě.

„Přemýšlela jsem o autorovi a myslím si na 85 %, že vím, kdo jím je,“ dodává ještě o tvůrci Voynichova rukopisu.

Nad otázkou, kdo by mohl potvrdit správnost překladu, se upřímně podivuje:

„Kdo by to mohl být, když to nikdo kromě mě dosud nerozluštil.“ A přítel vzdává hold jejímu úsilí a říká: „Budete jí muset věřit, proto se vám to dává k publikaci.“

Záhadný Voynichův rukopis inspiroval Dana Browna k bestselleru Ztracený symbol, třetímu románu s jeho hrdinou, profesorem Robertem Langdonem. V našem prostředí ho využil ostravský záhadolog Arnošt Vašíček.

Spolu s režisérem Jiřím Strachem napsal scénář třídílného televizního filmu Ztracená brána. Herci Ivan Trojan, Anna Geislerová a Jiří Dvořák v něm řešili původ podivné rostliny přímo ze stránek Voynichova rukopisu i otázku, kdo opakovaně vraždí kvůli jeho jednomu listu.

Podle Vašíčka by mohl být autorem rukopisu středověký lékárník Angelo z Florencie. Musel to být prý člověk se znalostí botaniky, astronomie i astrologie.

Irena Hanzíková si svůj tip zatím chrání. Zbývá ještě hodně práce, než se podaří doluštit celý rukopis. Měla by následovat publikace, která by dokázala, že se záhadu Voynichova rukopisu opravdu podařilo rozluštit. Do té doby musíme, respektive můžeme věřit, že tomu tak opravdu je.