Článek
Ukázal to i program Festivalu hudebního divadla Opera 2020, který od 4. ledna do 2. března prezentuje v Praze současnou tvorbu českých a dvou slovenských operních souborů. Vedle tradičních operních domů se ho účastní i takzvaně alternativní soubory.
Zatímco v počátcích festivalového bienále, které se koná od roku 1993, se vedle deseti stálých souborů objevovaly jen dvě tři alternativní produkce, letos se jich předvedlo šest. Diváci těchto, většinou komorních inscenací se mohli přesvědčit, že opera se dá hrát třeba i v pasáži. A především trochu jinak.
Olomoucký Ensemble Damian se od roku 1995 zaměřuje na autentickou interpretaci barokní a soudobé hudby. V první oblasti čerpá z bohatého fondu českých a moravských archivů, ve druhé spolupracuje se skladateli Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem, uměleckým vedoucím souboru. V barokním refektáři dominikánského kláštera v Jilské ulici předvedl v únoru rekonstrukci Monteverdiho opery L’Arianna, z níž se zachovalo jen libreto a jediný hudební fragment, Ariadnino lamento.
Skladatelé tak vytvořili prakticky novou operu, hudebně inspirovanou barokem i minimalismem. Inscenace v Hanzlíkově režii si pohrávala s barokní okázalostí i jejím vtipným zcizováním.
Osobitost z Brna
Brněnský soubor Ensemble Opera Diversa se stejně jako Ensemble Damian účastní festivalu již pošesté, pokaždé s osobitou operní novinkou. Tentokrát to byla prvotina skladatelky Lenky Noty na libreto dokumentaristky Olgy Sommerové Jsem kněžna bláznů na motivy životního osudu Boženy Němcové.
Nesnadnou zpívanou i mluvenou roli ztvárnila působivě Jarmila Balážová. Hrálo se v pražském Divadle Komedie tak trochu symbolicky v retro kuchyni, kam se společnost devatenáctého století snažila ženu umístit. Dobrý příspěvek k současné diskusi o feminismu.
V inscenaci Lidský hlas se diváci ocitají v bezprostřední blízkosti zpěvačky.
Operní monolog Lidský hlas zachycující telefonní rozhovor ženy s milencem, jenž ji opustil, napsal Francis Poulenc podle monodramatu Jeana Cocteaua. Pražská operní společnost Run OpeRun vsadila příběh do nedivadelního prostoru menzy bývalých studentských kolejí Švehlovka. Z jejich syrových zdí učinila psychiatrickou léčebnu, jejíž pacientka se stále vrací ke klíčovému momentu rozchodu. Dvě festivalová představení se ale odehrála v divadle Venuše ve Švehlovce, kde v prostoru scény jsou vybudovány dva totožné pokoje a v nich se diváci ocitají v bezprostřední blízkosti protagonistky. V tomto případě Tamary Morozovy nebo Elišky Gattringerové.
Historie českých zemí
Kostel sv. Anny, respektive Pražská křižovatka, se stal dějištěm muzikálové opery Lukáše Sommera Časoplet, jež diváky provedla historií českých zemí ve dvanácti vybraných obrazech. Hru doprovázela výtvarná akce, při níž živě vznikala část scénografie.
„Podobně jako opery Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka je i Časoplet svědectvím o tom, že opera je žánr stále živý. Je to dílo provozně přenosné, zábavné a poskytuje zážitek, za nímž se nejeden divák, věřím, je ochoten vypravit i víckrát,“ uvedla ve své recenzi festivalového představení muzikoložka Wanda Dobrovská.
Sál gotického domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí se stal působivým dějištěm pro Love Songs souboru Opera Povera. Milostné dueto saxofonu (Lovro Ravbar) a mezzosopránu (Irena Yebueah Tiran) spojují písně skladatelky Any Sokolović na texty z různých období. V podání charismatické slovinské umělkyně původem z Ghany, která ve svém projevu obsáhne široké výrazové spektrum od soulu a mluveného slova až po operní zpěv, byla inscenace režiséra Rocca příjemným emotivním zážitkem.
Nejméně očekáváným prostředím se pro operu stalo Knihkupectví, galerie a kavárna Řehoře Samsy v pražské pasáži U Nováků, kde diváci seděli venku a přihlíželi dění za skleněnou stěnou. Za ní se odehrála rozverná hříčka Josefa Škarky Hra o malinu s napůl detektivní a napůl obchodní zápletkou v podání souboru Hausopera. Právě tento soubor často a rád experimentuje s prostorem, inscenace zasazuje do řady architektonicky zajímavých objektů, anebo i do lázeňského bazénu.
„Chceme operu přivést z formálních prostředí divadel a společenských sálů mezi lidi. Pokusit se zrušit vztah pódium–obecenstvo a udělat z toho přirozené prostředí. Aby opera vtrhla do bytů a domů. To je takový náš původní sen,“ říká o směřování Hausopery Josef Škarka.
Výše zmíněné příklady dokazují, že opera se už dávno neodehrává jen ve vznešených kulisách pozlacených portálů kamenných operních domů. Může se hrát a zpívat třeba v bazénu nebo v garáži. Záleží jen na tom, má-li publiku co říci. Opera si tak hledá i nové publikum a hojně navštívená představení festivalu Opera 2020 svědčí o tom, že se jí to daří.