Článek
Ve čtvrtek zahájila v pražském Lucerna Music Baru koncertní turné, na němž hraje i písničky z nového alba. Již 19. ledna vystoupí v Brně a 26. ledna v Ostravě. Na otázky odpověděl zpěvák a kytarista Vratko Rohoň.
Proč jste se rozhodli vydat právě takové album?
Všichni z kapely jsme se narodili v Československu, a ať člověk chce, nebo ne, vzpomíná na věci spojené se svým mládím. V našem případě to jsou třeba oranžová tatrovka, Tuzex nebo polský skate, který stál čtyři sta korun a máma nám ho nechtěla koupit, protože byl drahý. Osobně mám ty časy spojené i s veterány, které sbírám.
Sbírám i elektronkové zesilovače značky Tesla. Vzadu na nich je štítek, na němž je napsáno Made in Czechoslovakia, značka Tesla a pod tím typ výrobku. Když na ně hraji, vzpomínám často na hudbu, na níž jsem vyrůstal. Byly to písničky z osmdesátých let, někdo by řekl normalizační hity. Po sedmadvaceti letech existence jsme si řekli, že je máme právo nahrát.
Neměli jste problém právě s tím, že jde o hity minulého režimu?
Jako děti jsme je tak nevnímali, neměli jsme je spojené s normalizací. Vezměme si třeba Holky z naší školky od Kotvalda a Hložka. Žili jsme v době, kdy to byl národní megahit, dodnes je to nejprodávanější singl v historii československé pop–music.
Vyšel v podobě malé vinylové desky a na její druhé straně byla písnička Trápení, česká verze Do To Me od britských Smokie. Jednou mi Julo Kinček ze slovenského Opusu vyprávěl, že když přišly na konto členů Smokie obrovské tantiémy za prodej té písně u nás, divili se, že v tak malé zemi prodali tolik singlů. A ještě víc se divili, když jim řekli, že to měli bez práce, protože cover jejich písně byl na druhé straně singlu s národním megahitem.
Pomatuju si, že jsme si ve třetí třídě základní školy pouštěli se spolužáky Holky z naší školky na kotoučovém magnetofonu pořád dokola. Ta písnička prostě byla všude, stejně jako Rubikova kostka. Pro mě to bylo dětství a vůbec se za to nestydím.
Předělávat hity je těžká disciplína, protože posluchači je mají většinou rádi v původních verzích. Byla to pro vás výzva?
Až když jsme album vydali, uvědomili jsme si, že lidé na původní verze nezapomněli a jsou pro ně nosné. Reakce jsou různé. Jedni říkají, že milují originály, ale my je skvěle předělali. Další tvrdí, že původní verzi nikdy neměli moc rádi, ale naše se jim líbí. Dostávají se k nám samozřejmě i opačné názory. Někdo nechápe, proč jsme ty písně předělávali, když se jim v našem provedení nelíbí. Tito lidé nedají na originály dopustit, což je z mého pohledu v pořádku. Stejně tak je ale v pořádku dát šanci našim verzím.
My si to album nahráli jako vzpomínku na naše dětství. Je to kapitola našeho hudebního života a my ji tím uzavřeli. Neglorifikujeme bývalý režim, to ani náhodou. Před dvěma lety jsme vydali DVD, na kterém je záznam našeho koncertu se symfonickým orchestrem. Toto spojení a deska coververzí jsou naše splněné sny. Teď už budeme zase nahrávat vlastní písně.
Připravili jste coververze deseti písniček. Podle čeho jste je vybírali?
Upřímně řečeno, kdybychom měli nahrát druhé pokračování alba, asi bychom ho už nedali dohromady. Nevím totiž o dalších písničkách, které mám z té doby opravdu rád a chtěl bych je předělat do našeho zvuku. Možná by se našla jedna, možná dvě, ale víc ne. Už Včelka Mája na albu je spíš taková legrace na závěr. Je nahraná v české i slovenské verzi.
Dokážu si představit, že bychom nahráli další písničky od Elánu, protože je máme rádi a nejvíce sedí našemu přístupu. Nejsme ale revival Elánu. Deset písniček stačí.
Existují skladby, které jste zkoušeli předělat, ale z nějakého důvodu to nešlo?
Chtěli jsme nahrát verzi písně Prachovské skály od Ivana Mládka. Jednu už udělala kapela Děda Mládek Illegal Band, hraje ji ale s countryovým nádechem. My ji hráli po našem, punkově, ale ukázalo se, že je to moc bláznivé, a my chtěli ty písně uctít.
Zamýšleli jsme také nahrát skladbu Myslíš na to, na čo ja? od Petera Nagye. Nevybrali jsme ji ale proto, že byla v osmdesátých letech nahrána už v tehdy novém studiu vydavatelství Opus, odkud nahrávky zněly skvěle.
Naopak píseň Chráň svoje bláznovstvá byla natočena ještě ve starém studiu a zvuk z něho nebyl tak dobrý. A tak jsme se rozhodli udělat její coververzi. Přenést ji do punku nebyl problém. Navíc je celé album takové bláznovství, takže se nám hodila i po téhle stránce.
Bylo pro vás snadné zpívat česky?
Žili jsme ve společném státě, v němž Slováci mluvili česky, Češi slovensky a Gustáv Husák říkal namísto apríl apříl. Na to konto jsme si řekli, že horší než on nebudeme, a tak jsme se do češtiny pustili i s vědomím, že tam budou nedostatky.
Když jsem nazpíval první verze českých skladeb, zašel jsem za Dušanem Giertlem, což je bývalý manažer skupiny Tublatanka. Je známý tím, že nikdy nic nepochválí. Když si je poslechl, řekl mi, že aranže jsou dobré, ale za to Ř mě Češi nakopají do zadku. Podle něho není možné začít písničku Paráda od Karla Zicha tak hrozným Ř v obratu uvař kafe nebo nalej čaj. Dodal, že kdyby už všechna Ř v mém zpěvu měla být špatná, to první musí být sakra dobré.
Vypsal jsem si tedy z textů šestatřicet slov, v nichž bylo pro mou výslovnost problematické písmeno Ř, a poprosil kamaráda z Brna, aby za mnou přijel a se správnou výslovností mi pomohl. Předtím jsem se na radu svých českých kamarádek neustále rozcvičoval na slově dřevo a potom jsem šel znovu nahrávat. Když mi pak na sociálních sítích lidé napsali, že má výslovnost je dobrá, byla to pro mě velká satisfakce.
Co na to řekl Dušan Giertl?
Že už se to poslouchat dá.
A co řekli jiní?
Julo Kinček poslal nahrávky Jánu Balážovi ze skupiny Elán, který je také velmi kritický. I od něho ale přišla na naši verzi jejich písničky Vymyslená dobrá reakce. A když si píseň Chráň svoje bláznovstvá v našem podání poslechl Peter Nagy, řekl: Dobré, ale tak rychlé?
Je vaše album vkladem k oslavám třiceti let vzniku České republiky a Slovenska?
Vůbec ne, protože v tomhle případě není co oslavovat. Řeknu vám k tomu krátký příběh. Každý kytarista řeší zesilovače. Dobrý zesilovač musí mít elektronky a zapojení, které na začátku šedesátých let vymyslela britská společnost Marshall. Dodnes je tento systém po zvukové stránce nepřekonaný.
Před revolucí existovala v Československu společnost Tesla. Ne všechno, co vyráběla, bylo dobré, ale její lampové zesilovače, a i spousta jiných věcí, byly skvělé. Když je dnes na serveru Bazoš.cz za pár korun koupíte a víte, kde do nich seženete součástky a kde je máte nechat opravit, budete mít doma krásnou a kvalitní sestavu s úžasným lampovým zvukem.
Chci tím říct, že Československo nebyl špatný stát a nemuselo se rozpadat. Můj otčím je Švéd a říkal, že z jeho pohledu to bylo takové malé Švédsko, jež produkovalo mnoho výrobků, na které mohlo být pyšné, ať už to byly škodovky, tatrovky, nebo výrobky Tesla. To je dnes pryč. Na Slovensku se už jen montují výrobky zahraničních značek.
Československa je škoda. Komunistický režim byl špatný, samozřejmě, ale bylo nás patnáct milionů, měli jsme se rádi a myslím, že jsme byli v mnoha ohledech dobří. Navíc jsme se dokázali toho špatného režimu zbavit.
Může se vám hodit na Zboží.cz: 22 svetelných rokov - IneKafe [CD], Live in Praha - Iné Kafe [DVD], Je tu niekto? - Iné Kafe [LP]
