Článek
Bhattacharya se narodil v Kalkatě. Jeho otec, který podcházel z rodiny hudebníků a básníků, tam odešel z nynějšího Bangladéše, kde působil jako duchovní ve vesnici, kde žili společně muslimové a hinduisté. V době násilí, které provázelo rozdělení Pákistánu, musel s celou rodinou utéct.
V mládí se Debashish učil na klasickou kytaru i na sitár. Deset let strávil jako žák průkopníka indické slide-kytary, jímž byl Pandit Brijbushan Kabra. Bhattacharya na něj vzpomíná: „Jeho hudba mě dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho krásně průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako svého potenciálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě. To mi bylo 24 let, a na kytaru jsem v té době hrál už 21 let. Tehdy jsem zjistil, že mým posláním bude sloužit jako můstek mezi indickými rágami minulosti a budoucnosti.”
Při hře na kytaru užívá Bhattacharya vlastní techniku: „Tu jsem si intuitivně vytvořil už jako dítě. Třeba jsem užíval hmaty hráčů na banjo, které jsem ale nikdy neslyšel a vymyslel jsem je zcela nezávisle.” Důležitá je i volba “želízka”, pomůcky, kterou užívají hráči na havajskou kytaru. „Je ze supertvrdé oceli speciálně kalené a žíhané, což se promítá i do zvuku. Mám ještě další želízko na ty nejhlubší tóny. A na prstech pravé ruky mám prstýnky, podobně jako hráč na banjo.”
Netypické jsou však i jeho kytary. Nejhlubší 23strunná kytara Čaturangi odpovídá tónovým rozsahem houslím, sitáru, sarodu a víně. Druhá kytara Ghandarvi má 14 strun, rozsahem odpovídá víně, sarangi, turecké loutně saz nebo flamencové kytaře, a maličká čtyřstrunná Anandi je v zásadě slide-ukulele.
Debashish Bhattacharya se na koncertech drží formátu klasických rág, které obohacuje zvukovými barvami kytar.
Může se vám hodit na Firmy.cz: