Článek
Poprvé byl dirigent Zubin Mehta v Praze už před sedmapadesáti lety, tedy roku 1962, a od té doby se sem vrátil několikrát. Naposledy v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. To se psal rok 2014 a Mehta dirigoval Izraelskou filharmonii.
Charismatický Ind, který se stal ikonou světové klasické hudby, ale zároveň se o něm zmiňuje v jedné ze svých skladeb i Frank Zappa, přijede opět na Dvořákovu Prahu a znovu se stejným orchestrem.
Jak známo, po padesáti letech spolupráce, během nichž pozdvihl Izraelskou filharmonii z původně takřka amatérské roviny až k absolutním výšinám, se s tímto orchestrem v říjnu coby hudební ředitel rozloučí.
Jste v pokušení bilancovat?
I kdybych byl, tak na to zatím nemám čas. Do letošního roku jsem vkročil už 3. ledna v americkém Los Angeles s tamní Filharmonií a mým dávným přítelem, houslistou Pinchasem Zuckermanem. A od té doby to jde jedno za druhým.
Vím, že bych měl víc odpočívat a že zanedbávám svou rodinu. Ale dirigování je můj život. A také nechci odmítat nabídky, když vidím, že o mě publikum stále stojí.
Byl jste ve svých dvaaosmdesáti letech poprvé nemocný. Podstoupil jste operaci i chemoterapii. Jak se cítíte?
Práce je pořád plno. Končící sezonu završilo několik báječných koncertů. Především dva červnové, převážně mozartovské večery s Vídeňskou filharmonií v jejím Zlatém sále Musikvereinu, pro mě byly emotivní z rodinných příčin.
Zpíval na nich totiž syn mého bratrance Dadyho, kontratenor Bejun Mehta. Pak jsem se přes Mnichov přesunul až do Bogoty a o prázdninách jsem dirigoval například v Lotyšsku.
Ale hlavně se během léta připravuji na mahlerovskou sérii, která mě zavede i do vaší krásné Prahy. Navíc ovšem obohacenou Richardem Wagnerem.
Mohl byste to, prosím, rozklíčovat?
Vše směřuje k šesti koncertům v lednu 2020, znovu v Los Angeles. Třikrát budu dirigovat Mahlerovu Symfonii č. 2. Vzkříšení a hned poté zasvětíme tři večery projektu s názvem Wagner and More.
Zubin Mehta
Do Prahy ovšem přijedete s Mahlerovou Symfonií č. 3. d moll, podle časopisu BBC Music Magazine jednou z největších v dějinách klasické hudby.
Největší je docela přiléhavá definice i proto, jakou má délku a jak je strukturovaná. Gustav Mahler ji, jak známo, skládal asi tři roky a v konečné verzi nejenže trvá přes půldruhé hodiny, ale první ze šesti vět zabírá zcela nesymetricky kolem hodiny.
Je to obdivuhodné dílo, jedinečné a jímavé. Ale náročné na provedení i na poslech.
Svět vnímá Mahlera jako rakouského skladatele, přestože se narodil v Čechách. Ať tak či onak, česká hudba je vám také dlouhodobě blízká. Mimo jiné to dokládá řada nahrávek.
Nejen to. Za své první okouzlení vaší hudbou vděčím Rafaelu Kubelíkovi. A je to docela zajímavý a zábavný příběh. V padesátých letech minulého století jsem studoval ve Vídni. Nejen hru na basu, ale především dirigování. A jedním z mých spolužáků byl Claudio Abbado, dodnes můj velký přítel.
Málokdo ví, že jsme se spolu ve Vídni přihlásili do pěveckého sboru při Státní opeře. Ne že bychom měli v úmyslu se přeškolit na zpěváky. Smysl byl v něčem jiném. Řekli jsme si, že díky tomu budeme mít při vystoupeních, ale především během zkoušek ideální možnost pozorovat nejlepší světové dirigenty při práci. To se nám také podařilo.
Jedním z nich, který mě nadmíru zaujal, byl váš Rafael Kubelík. Byl zároveň náročný i vlídný, s krásnými gesty a noblesou. A samozřejmě s dokonalou a intimní znalostí české hudby.
A víte, jak naše působení v pěveckém sboru skončilo? Jednou na začátku zkoušky, zrovna ve chvíli, kdy na stupínek předstupoval Herbert von Karajan, ukázal sbormistr zničehonic na nás dva a zavelel: Abbado a Mehta, ven!
Zůstali jsme jako opaření, nechápali jsme proč, až později jsme se dozvěděli, že prý jsme byli moc rozptýleni různou hudební činností a zpěvu se věnovali nedostatečně.
Tehdy nás to ale ponížilo. Jen si to představte, zrovna před božským Karajanem. Když jsem se s ním později sblížil a vyprávěl mu to, smál se a říkal, že si toho tenkrát vůbec nevšiml.
Už brzy se vrátíte do Dvořákovy síně pražského Rudolfina na festival nesoucí skladatelovo jméno v záhlaví. Jaký je váš vztah k Antonínu Dvořákovi?
Odpovím vám raději fakty než vznešenými větami. Už roku 1968 jsem s Izraelskou filharmonií natočil Dvořákovu Symfonii č. 7. Následovaly další nahrávky a koncerty s různými tělesy.
Třeba roku 1989, pro vás tak významném, album s Newyorskými filharmoniky a houslistkou Midori, na kterém jsou kromě Karnevalu pochopitelně jak Koncert, tak Romance pro housle a orchestr.
Vybavuje se mi také rok 2007, kdy jsme s Izraelskou filharmonií natočili Dvořákovo mistrovské dílo, Symfonii č. 9. Z Nového světa. Vkročit do sálu, který se jmenuje Dvořákův, a dirigovat tam, je tak pro mě vždy velkým zážitkem.
Může se vám hodit na Zboží.cz: