Ilustrátorské duo Tomski&Polanski: Jsme hubeňouři, co se rádi kochají hmotou

Na které dílo ze samostatné výstavy v rámci letošního festivalu LUSTR jste nejvíce hrdé?

Polanská: Řekla bych, že na díla tematizující cyklistiku, která nás tak trochu definuje.

Tomek: Oba rádi jezdíme na kole. Jinak si ale myslím, že jsme hrdí hlavně na to, že jsme našli svůj styl, kterým se nám daří sdělovat příběhy.

Polanská: A že trávíme pracovní čas ilustrací, kterou máme oba rádi.

Poprvé jste proti sobě stáli jako rivalové v ilustrátorské soutěži, nakonec jste vytvořili tandem. Bylo to po vzoru hesla: přátele si drž blízko, nepřítele ještě blíž?

Tomek: Všichni, kteří se přihlásili do té soutěže, byli strašně hladoví ilustrátoři. Chtěli se potkat s lidmi, kteří se stejně jako oni chtěli zviditelnit nebo se uměním rovnou živit. S Ilonou jsme se bavili o tom, že by bylo krásné dělat ilustraci na plný úvazek, a tak se to stalo.

Jak taková ilustrátorská soutěž vypadá?

Polanská: Připomíná raperský battle. Cílem je překreslit soupeře.

Tomek: Do dvojic dostanete velké plátno o rozměrech dva krát dva metry a černé fixy, kterými máte za hodinu na své půlce něco nakreslit. Výsledné dílo hodnotí jednak porota, jednak diváci. U koho publikum víc křičí a píská, ten vyhrává.

Polanská: Samozřejmě jsem zvítězila já, jelikož jsem si pozvala spoustu kamarádů a známých, aby mi hlasitě fandili. Lukáš přijel sám z daleka s baťůžkem. Pro introvertního ilustrátora pracujícího většinou o samotě je to docela stres, když na něj za zády kouká spousta lidí.

Dá se ve dvojici najít soudržný rukopis?

Tomek: Už na začátku jsme si s Ilou všimli, že děláme dost podobné věci. Měli jsme výhodu i v tom, že jsme oba vycházeli z černobílého linkového stylu. Neměli jsme problém shodnout se, čí tvorba se nám líbí. Tehdy před deseti lety se rozmáhaly sociální sítě, a tak jsme začali sledovat všechny naše oblíbené autory, kteří nás formovali.

Polanská: Nelpíme na tom, aby byl náš styl pořád stejný. I na výstavě je podle mě vidět náš vývoj. Občas se barevně víc sladíme, jindy se od sebe odpojíme.

Je to tak, že si vzájemně řeknete svou představu, uděláte si náčrt, a pak dílo po částech střídavě dotahujete?

Polanská: Tak, jak to popisujete, jsme pracovali na začátku. Jeden z nás dílo vymyslel, naskicoval, a druhý ho pak dodělal. Jak čas běží a snažíme se být co nejefektivnější, aby na výsledek zadavatel nečekal roky, máme to rozdělené tak, že si u každé zakázky nejprve určíme, kdo ji odvede od začátku do konce. Jsme teď v podstatě dva freelanceři (nezávislí profesionálové na volné noze –⁠ pozn. red.) pod jednou značkou.

Tomek: Každý máme vlastní preference, a podle toho, co kterému klientovi můžeme nabídnout, si projekty rozhodíme.

Najdete tvůrčí shodu vždy, nebo někdy nastávají třenice?

Tomek: Zvykli jsme si, že se na všem domluvíme, zatím žádný problém nenastal. Byla by škoda si to krásné kreslení pokazit subjektivním názorem, který si prosazujete.

Polanská: Oba jsme nekonfliktní povahy. Když něco začnu prožívat, Lukáš mě uklidní a uzemní, že nejsme chirurgové a nikdo nezemře, když něco odevzdám trošku jinak, po svém.

Mezi vámi coby tvůrci a klienty, zpravidla velkými firmami, je také pokaždé symbióza?

Tomek: Musím to zaklepat, že máme na klienty docela štěstí. Na nějaké neshody si nevzpomínám. Když intuitivně cítíme, že k nám některé zakázky úplně nepasují, raději od nich dáme ruce pryč. I proto moc nespolupracujeme s kreativními agenturami coby zprostředkovateli, u nichž je mnoho schvalovacích procesů.

Polanská: U těch pak vzniká kompromis, který je zabijákem veškeré kreativity.

Na první zakázku jste prý nečekali, naopak jste hned sestavili portfolio snových projektů. Co tehdy zahrnovalo?

Polanská: Kreslené školní sešity nebo obaly na čokolády a muffiny. Logicky jsme přemýšleli o tom, jak by se o nás někdo mohl dozvědět a co by od nás mohl očekávat.

Tomek: Byly to také kombinace ilustrovaných postaviček a fotek, různé obludy v krajině.

Vyplnily se vám už všechny autorské tužby?

Polanská: Dosavadní projekty je dokonce několikanásobně předčily.

Tomek: Jak řekl jeden můj známý, je to fakt zázrak, že si člověk vydělává tak, že prodává papíry na zeď. Kdyby mi v dětství, kdy jsem si kreslil pro zábavu, někdo řekl, že se tím za třicet let budu živit, moc bych mu tenkrát nevěřil.

Zlom ve vaší dráze přišel v roce 2015, kdy jste spolupracovali na oscarovém filmu Grandhotel Budapešť. Jak jste se k němu dostali?

Polanská: Produkční studio nás oslovilo samo na základě právě pilotního portfolia.

Tomek: O filmu jsme samozřejmě věděli už předtím, protože byly venku trailery, a byli jsme na něj natěšení. Takže nás poptávka velice potěšila.

Kvůli široké veřejnosti jste zprovoznili internetový Illustrationshop i kamenný showroom na pražské Letné. Stala se některá tamní položka od té doby podpultovkou?

Tomek: Populární jsou hlavně významné osobnosti, třeba plakát a tričko s Václavem Havlem. Stejně tak si lidé kupují uvolněné motivy se zvířaty, které jsme dělali jen pro sebe. Máme i limitované série na kvalitnějším papíru, po nich se vždycky rychle zapráší.

Může si u vás obyčejný člověk objednat na míru dílo, které si pověsí doma na zeď?

Tomek: Ano, ale bereme jich jen pár do roka. Klidnější měsíce jsou po Vánocích, leden, únor a březen, které využíváme právě pro tyhle zakázky. Na podzim je naopak nabito.

Polanská: Navíc, čím je zakázka osobnější, tím vyžaduje víc péče.

Ceny za plakáty máte nastavené většinou do tisícovky. Oproti plátnům od výtvarníků jiných disciplín jde o příznivé sumy, k tomu ke všem dodáváte certifikát pravosti…

Tomek: Plakáty jsou dekorativní záležitost, u některých neděláme limitky, aby byly dostupné pro co nejvíc lidí. Tiskneme si je sami, tudíž jsme schopní udělat opravdu dobrou cenu.

Proslavili jste se osobitým humorem a typicky baculatými figurami. Které motivy patří k vašim favoritům ve volné tvorbě?

Tomek: U mě je to sport. Nemám na mysli sportovní pravidla, ale lidi v pohybu. Neděláme rozevláté 3D, máme naopak plošný styl, což se sportem moc neladí, a proto je to možná pěkné.

Figury stylizujeme dokulata, jsme totiž oba hubeňouři a rádi se kocháme hmotou. Jeden z našich oblíbených výtvarníků a vzorů, který nedávno zemřel, je Fernando Botero. Chceme prostě odvyprávět jakýkoli příběh, který nás zaujme.

Polanská: Do mé volné tvorby se promítá láska ke zvířatům. S Lukášem jsme oba pejskaři. Nedávno jsem začala zahradničit, takže se u mě prosazují i rostlinné motivy. Vždycky jde o něco, co se mě osobně týká. Kreslíme to, co žijeme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Pražská tržnice