Článek
Grafický román 1984 je vaší první komiksovou adaptací. Čím vás Orwellova klasika oslovuje?
Objevil jsem ji coby teenager a zásadně mě ovlivnila. Už tehdy jsem cítil, že jsem narazil na něco výjimečného. Kniha mi utkvěla v paměti, měl jsem chuť nakreslit každou její větu, což jsem u žádného jiného literárního díla dosud nezažil.
Popis dystopického světa a vývoj hlavního hrdiny vás strhne a nepustí. Přijde mi fascinující i to, jak próza vůbec nezestárla, vyvolává dojem, že byla včera vydaná.
V Česku se slavný román stal součástí povinné četby na středních školách. Jak je přijímán ve Francii?
Román 1984 je ve Francii proslulý, ale v posledních letech trochu opomíjený. Když jsem před deseti lety nabídl svůj projekt nakladatelství, dostalo se mi odpovědi, že je již zastaralý, což mě velice překvapilo. Ve školních osnovách a na knižních událostech se však znovu dostává ke slovu.
Některé prvky jste ve své verzi pozměnil, například to, že postavy v totalitním státě nenosí stejnokroje. Proč?
Nejprve jsem si napsal vlastní překlad anglického originálu, jehož podstatu jsem chtěl co nejvíce zachovat. Na úrovni grafiky jsem si přesto dovolil pár úprav, třeba právě u uniforem, a to z toho důvodu, že pracovní svět v knize už nekoresponduje s dnešní realitou. Paradoxně jsem měl dojem, že se tímto volnějším pojetím více přiblížím předloze.
Jazyk a styl vyprávění vyznívají současněji než originál. Snažil jste se dostat k mladému čtenářstvu?
Ne nutně. Text jsem seškrtal na nejčistší jádro a nechal za něj promlouvat kresby. Tímto zredukováním jsem se pokoušel interpretovat veškeré nadčasové myšlenky díla. Některé vyprávěcí prostředky jsou už nicméně archaické, proto jsem lehce zmodernizoval strukturu.
Výraznou roli hraje v komiksu rozličná barevnost, kterou ladíte do kontrastu žluté s fialovou, hnědočervených odstínů či v závěru do červené, černé a bílé. S jakým záměrem jste je zvolil?
Před nalezením těchto barevných tónů jsem si udělal větší rešerši. Původně jsem zamýšlel celou knihu zasadit do černobílé, nakonec to však mně i mému redaktorovi připadalo moc obvyklé. Rozhodl jsem se tedy pro čtyři variace odstínů, jimiž jsem pomyslně ohraničil kapitoly nebo místa, kde se mění charakter hlavní postavy.
Mám rád filmy používající jen malý výsek barevného spektra, který se vám po zhlédnutí pokaždé vybaví, když si na onen snímek vzpomenete. V komiksu jsem tento postup napodobil a pečlivě použil jen omezenou barevnost.
Ve výjevech je klíčová také monumentální architektura evokující brutalistní stavby. Jsou budovy fiktivní, nebo inspirované reálnými vzory?
Když jsem začal pracovat na knize, přišlo mi, že v ní k dotažení atmosféry něco chybí. Architekturu téměř postrádala, přiznávám, že jsem toho o ní příliš nevěděl. Při rešerši jsem natrefil na brutalistní styl, jenž mi učaroval.
Některé ztvárněné stavby opravdu existují, případně jsem zkombinoval odlišné prvky z vícero z nich. Čtenáři tak mohou rozeznat obytný soubor Les Arenes de Picasso či komplex Les Espaces d’Abraxas z pařížského předměstí Noisy-le-Grand. Inspiroval jsem se i architekturou východní Evropy, kupříkladu Ruska.
Jste autorem několika ilustrovaných životopisů, mimo jiné malíře Egona Schieleho, který byl z jedné čtvrtiny Čechem a často pobýval v Českém Krumlově. Nechystá se překlad knihy do češtiny?
O překladu biografie do češtiny nemám zprávy, ale doufám, že to snad kladné přijetí adaptace 1984 v Česku změní. Po vydání Schieleho životopisu v mé domovině mě skutečně zarazilo, že je umělec ve Francii takřka neznámý. Mnoho lidí jej poznalo až díky komiksu.
1984 je vaším zatím posledním dílem. Na čem pracujete nyní?
Aktuálně připravuji komiks o zlatém věku cirkusu, respektive o fenoménu panoptik. Rád bych také vytvořil jakési pokračování 1984, časově umístěné do pandemické doby. V tuto chvíli mi však ještě chybí odstup. V tvorbě mě baví věnovat se různorodým tématům a prostředím.
Může se vám hodit na Zboží.cz: