Igor Orozovič: Jsem staromódní, ale snažím se neustrnout

Vaše nová písnička s Anetou Langerovou Je to dávno zaujme básnivým textem. Píšete je sám?

Většinou ano, ale na koncertech mám i zhudebněné básně různých autorů. Dělám to pro potěšení sebe i posluchačů – abych trochu zpestřoval výrazivo. A hlavně mě baví, že text od někoho jiného mě hudebně inspiruje víc, než když ho vymýšlím sám. Svoje texty často píšu s nějakou hudební představou a pak se z ní nemůžu vymanit. Cizí text můžete uchopit všelijak a mnohem překvapivěji.

Odkud se s Anetou znáte?

Asi jsme se párkrát potkali na DAMU, Aneta se chodila dívat na naše absolventská představení. Výrazně jsme se setkali až v muzikálu Touha jménem Einodis v pražském divadle Ungelt, kde s Anetou zářila Marta Kubišová.

Pěkná je taky písnička Náušnice. Jak vás napadl její námět?

Vychází ze skutečné události, kdy jsem našel v bytě v Ostravě náušnici poté, co jsem ho na jeden den půjčil kamarádovi. V průběhu natáčení písně jsem od mnoha lidí slyšel spoustu historek na tohle téma. Asi něco takového zažil každý. Od té doby jsem si začal dělat sbírku, ne úplně fetišistickou, ale jsem prostě takový kramář. Sbírám náušnice třeba i na ulici.

Kromě toho děláte vtipné coververze českých písniček v cizích jazycích. Jak vás napadlo udělat rusky Honzu Nedvěda?

To jsme dělali se souborem Cabaret Calambour takové legrace. Ještě předtím třeba Michala Davida francouzsky, protože jsem tehdy chodil se slečnou a měli jsme rádi francouzštinu. Já potřeboval písničku do pořadu Barování a měl jsem samé pomalé šansony. Tak jsem udělal tenhle fór a z Je to blízko jsem udělal svižnou francouzskou věcičku. Pak jsme s kamarádem Kubou Albrechtem udělali ten podvod s ruštinou.

Na jaké hudbě jste vyrůstal?

Spíš na české. I na těch Nedvědech. Neměl jsem blízko k rockové hudbě. Až teď znovu objevuju spoustu věcí a otevírají se mi obzory. Mám rád všechny žánry, a to je můj problém, na koncertech si rád hrabu do všeho. Každá hudba může být fajn.

K tvrdší muzice jsem v mládí nepřičichnul, ale o to víc mě zajímá teď.

Říká se, že jste staromódní…

Říká. Asi trochu jsem. Ale to slovo zní strašně nudně. Snažím se jít spíš proti tomu a neustrnout. Ale je fakt, že mám rád staré krámy s příběhem a kvalitní materiály. Dřív jsem chodil po bazarech a sbíral všelicos, takže mám gramofony na šelakové desky a podobně.

Máte sbírku gramofonových desek?

Mám jich docela dost, až moc. Nikdy jsem se nepídil po něčem konkrétním, ale získal jsem pěkné kousky, třeba první projev Masaryka. Lásku k první republice jsem částečně opustil. Sice ji někde v sobě pořád mám, ale zrovna v hudbě a tvorbě obecně se snažím překračovat komfortní zónu. Dřív jsem všechno hrál na klavír, ale pak jsem si koupil klávesy Nord Stage 3. Samozřejmě nikdy nebudu úplně progresivní.

Snažím se o moderně uchopený, dobrý český song, který nepostrádá melodii, text a má nějakou členitost. Nechci, aby to byl jen nějaký průtok nálady, jak to dnes někdy bývá.

Mladou muziku sleduju, abych ji nasál. Třeba trend, že se zpívá česky tak, aby nebylo poznat, že je to česky. To by mě nikdy nenapadlo. Asi to začal Ben Cristovao, ale jsou i další.

Třeba Pam Rabbit? Té opravdu není moc rozumět.

Ano, to jsem zrovna poslouchal. Je to dost zajímavé, ale zároveň si říkám – proč? Ono je mnohem těžší dělat písničky v češtině a hledat pro ně hudební cestu.

Hodně českých tvůrců, kteří zpívají anglicky, to samo přiznává. Chápu je, poslouchají světovou muziku a chtějí se jí dorovnat. Asi je to dobře. Ale ztrácíme tak svou hudební originalitu a sdělení složitějších textů. Pro mě je sdělení důležité, jsem herec a mám rád češtinu.

Vy jste opravdu multifunkční. Máte kapelu, divadlo i seriály. Co právě točíte?

Dotáčel se seriál Polda. Oslovili mě znovu na pár posledních dílů. Před lety jsem z projektu odešel, ale teď se rád vracím pro tu nostalgii.

Jinak mám teď několik měsíců, kdy nestíhám, nějak se to nastřádalo. Měli jsme premiéru Desertní kvidoule s Cabaretem Calambour a měsíc před tím premiéru hry Brácha v Ungeltu, což je mimochodem pecka. A k tomu jsme s kapelou připravovali červnový koncert v Litomyšli a červencový v Praze. Příští rok si dám jen Hamleta v Národním – tedy já nebudu Hamlet. A jinak bych ten rok rád věnoval hudbě, kapele a odpočinku.

Mám dojem, že je taková doba, kdy všichni dělají všechno.

Kdosi moudrý řekl, že člověk, který chce být perfektní, má dělat jednu věc…

Jo, to říkají Japonci. Ale já to beru tak, že dělám jednu věc. Dělám umění. Mohl bych být perfektnější herec, asi nebudu ani geniální muzikant, ale mě baví, jak se to navzájem osvěžuje.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Ungelt, Cabaret Calambour