Článek
Hudbu ze sedmdesátých let představí 26. října v Ostravě, 27. v Brně a 28. října v Praze. S Andersonem jsme hovořili o úskalích aktuálního koncertování i odkazu kapely, kterou spoluzakládal před padesáti čtyřmi lety.
Jak se liší vaše přípravy na turné od těch před pandemií?
Dřív jsem lety na turné bookoval s pětiměsíčním předstihem, chtěl jsem získat dobrou cenu a v klidu pro všechny z kapely vybrat sedadla. Ale to je teď zhola nemožné, protože velká část letů se ruší. Člověk naopak čeká na poslední chvíli a pečlivě analyzuje, které lety se pravděpodobně zruší a které ne. Nikdy mi logistika nezabrala tolik času.
Jsem trochu nervózní z podobných praktických otázek spojených s cestováním a mám obavu ze zdravotních rizik, která stále visí ve vzduchu a týkají se mě, kapely, našeho technického týmu i publika. Koncerty, které se však zatím konaly, byly velmi dobře organizované a všichni na nich měli respirátory. Měl jsem z toho dobrý pocit a cítil jsem se bezpečně, protože většina lidí respektovala pravidla.
Daří se vám na pódiu na všechno na chvíli zapomenout a užívat si koncert?
Jak se to vezme, protože bereme bezpečnostní pravidla poměrně vážně. Zvýšili jsme například rozestupy mezi hráči v kapele a máme asi o metr větší odstup od publika než obvykle. V respirátoru totiž na flétnu hrát opravdu nelze a nerad bych na někoho při hraní prskal. Upřímně na to pořád docela myslím.
Ale samozřejmě hlavní věcí, na kterou se na pódiu soustředím, je hudba. Slova, noty a pocit, který chci vyzařovat, tomu patří devadesát pět procent mého soustředění. Pořád jsme ale uprostřed pandemie. Nechoďte si, prosím, pro selfie, musíme být zodpovědní. Někteří lidé jsou zranitelnější než ostatní. Představte si, jak bych se cítil, kdyby někdo z kapely onemocněl. Všichni jsou na turné dobrovolně, dlouho jsme to spolu probírali, ale byl jsem to já, kdo je přesvědčil, aby jeli.
Nedávno jste oznámili nové album Jethro Tull. Jmenuje se The Zealot Gene a má vyjít příští rok. Už je hotové?
Pracujeme na něm. První nápady a poznámky, které se k němu vztahují, pocházejí z roku 2016. O rok později jsme nahráli prvních sedm základů, z nichž čtyři jsem další rok dokončil. Potom jsem byl na turné a bohužel album nedotáhl do konce, než začala pandemie, během které jsme nemohli pořádně pracovat.
Další písně se proto podařilo kompletně nahrát až začátkem letošního léta. Nyní už je celá deska hotová a vydání je v rukou nahrávací společnosti. Vypadá to, že by album mohlo vyjít počátkem příštího roku. Je to dlouhá doba, ale už se to blíží. Na koncertech nyní hrajeme jednu novou píseň. Ještě bych rád do setlistu přidal jednu nebo dvě další.
V minulosti jste řekl, že Jethro Tull už se s další deskou nevrátí. Proč jste se nyní rozhodl album opět vydat pod tímto jménem?
Vychází to z hudebního stylu alba. Kdybych nahrál akustickou desku nebo třeba instrumentální album skladeb pro flétnu, asi bych to pod hlavičkou Jethro Tull nevydal. Nahráli jsme ale kapelní rockovou desku, a tak se mi to zdálo příhodné.
Než před dvěma lety kapelu opustil kytarista Florian Opahle, měli jsme paradoxně vlastně nejstabilnější sestavu v historii Jethro Tull. A kromě toho, pořád jsem to já, kdo kapelu založil a od šedesátých let vedl. Takže proč ne?
Není občas těžké balancovat odkaz kapely s přirozenou uměleckou touhou tvořit něco nového?
S Jethro Tull je to trochu složité kvůli tomu, kolik hudebníků kapelou za půl století prošlo. Nikdy jsme nebyli skupina, v níž by všichni členové byli veřejnosti stejnou měrou důvěrně známí, jako tomu bylo třeba u Beatles. Nebyli jsme ani kapela, ve které by byla jedna zásadní postava a ostatní by se mohli měnit a nikdo by si toho nevšiml. Jsme někde mezi tím, ale pořád jsem to já, na kom je hlavní tíha. Nicméně jakmile jsme na pódiu, jsme si rovni.
Současná sestava skupiny Jethro Tull.
Přesto si ale se značkou Jethro Tull můžete nejspíš dělat, co se vám zlíbí?
Ale vždycky musím brát ohled na to, co to bude znamenat pro fanoušky, kteří jsou kapele věrní padesát let. Vnímám vůči nim zodpovědnost. Ještě před dvaceti lety jsem to tak nejspíš nebral, ale dnes si už uvědomuji, jak důležité je na nejoddanější fanoušky myslet. Nejsem tu sice od toho, abych dělal hudbu pro ostatní, dělám ji pro sebe. Přesto si přeji, aby si ji užíval i někdo další. Proto tak dnes trochu uvažuji.
A chtěl bych tuto příležitost využít k omluvě všem, kterým jsem ještě neodeslal zpět podepsané fotografie a obaly alb. Nikdy podobných žádostí nebylo víc než za poslední dva roky. Lidé si začali dávat do pořádku své archivy a posílají mi do Anglie jednu věc za druhou. Trávím tím čas každý týden, ale jsem pořád pozadu. Musel jsem už fanoušky požádat, ať s tím přestanou. Mám i jiné závazky, nyní musím například na turné.
Co vás v této době těší?
Můj hlavní životní cíl je pokračovat ve své práci. Chci dál nahrávat a koncertovat. Víme, že každý dříve nebo později zemře, ale pokud můžu ve svých letech sem tam na pódium a dvě hodiny tam řádit, říkám si, že to je docela dobré. Když v tom budu moc ještě tak dva roky nebo třeba i pět let pokračovat, budu rád.
Ale jsou i jiné věci, které bych ještě rád prožil. Myslím, že z environmentálních důvodů se už sice nevydám na žádnou delší cestu letadlem jen pro své potěšení, ale rád cestuji. Obzvlášť vlakem. Rád bych ještě v čase, který mám, viděl pár zemí a vrátil se i na místa, kde jsem byl mnohokrát jako muzikant a pobyl tam jako turista.
Jsem rád starým chlapíkem, který se sám toulá městem. Kdybyste mě dneska viděla na Karlově mostě, ani byste si mě nevšimla. Jen jsem tam tak stál a fotil. To dělám také moc rád.
Může se vám hodit na Zboží.cz: