Článek
Přesto tam autor, aspoň podle vlastních slov, nejel fotit válku. Tedy, abychom to upřesnili, nejel fotit prvoplánové znaky válečného konfliktu, to znamená po zuby ozbrojené vojáky, zničenou bojovou techniku, mrtvé oběti a temný dým na horizontu.
Představovalo by to pro něj klišé, na jeho snímcích je prostě neuvidíte. Turkovo mapování ozbrojeného konfliktu jde více pod povrch, nalézá ho v drobném detailu, v obvyklých každodenních činnostech i ve výrazech tváří, a hlavně v očích.
Když se díváme na snímek, na kterém hraje trojice chlapců fotbal a čtvrtý na ně vleže se zájmem kouká, nenapadlo by nás, že kdokoli z nich může být za chvíli mrtev. Stejně jako v případě cyklisty na kole, křižujícího ulici, nebo malého chlapce sedícího na kopečku na židličce, aby lépe viděl do kraje. Všechny tyto činnosti jsou běžné na celém světě, ať už žijete v zemi bez harašení zbraní, nebo s kalašnikovem za zády.
Fakt, že lidé na těchto fotografiích mají přece jen poněkud odlišné zkušenosti, je nejvíce markantní z jejich unavených tváří a vyhaslých očí. Jako by byli opotřebovaní každodenním stresem, neustálým strachem i permanentní tenzí.
Přesně taková je malá dívenka, dívající se do objektivu napůl fanfarónsky a napůl se strachem pod kůží. Její ústa jsou zdobená spíše ironickým šklebem než úsměvem. Tři rozostřené postavy připomínají přízraky, ne skutečné lidské bytosti.
Může se vám hodit na Firmy.cz: