Hlavní obsah

I bezcílné bloudění krajinou může být cíl

25. 12. 2023, 12:06

Zevlování krajinou jako inspirační zdroj výtvarné tvorby, to je téma výstavy Blouděním k sobě, kterou si lze prohléhnout v pardubické Gočárově galerii do konce března příštího roku.

Aleš Lamr vidí krajinu jako barevné abstraktní dobrodružství (Srostlíci, 1979).

Článek

Expozice složená z práce několika umělců napříč generacemi i estetickými styly má za cíl určitým způsobem definovat vztah jedince s jeho okolím, které na něj působí. Nejklasičtějším příkladem takovéto symbiózy je romantické krajinářství konce devatenáctého století a začátku století dvacátého. Mistrem tohoto vizuálního směru vždy byl a je Antonín Slavíček.

Na jeho výtvarný styl mělo klíčový vliv jeho působení v Kameničkách poblíž Hlinska, především vesnické prostředí tohoto napůl zapomenutého kraje. Je to patrné na oleji Vítr v Kameničkách (1905), na němž vede liduprázdná cesta k horizontu a stromy, které ji lemují, se prohýbají pod poryvy větru.

Josef Váchal pojal cestování krajem spíše jako komiks. Jeho Vandrovní knížka (1921) ukazuje všechny milníky cesty z Litomyšle do Vysokého Mýta, kterou vykonal s přáteli. Obrázkové vzpomínky mají vše, co má správný komiks mít, tedy zkratku, nadsázku i řemeslnou dokonalost figur.

+1

Zcela jinak se pomyslně toulají krajinou Jan Steklík a Aleš Lamr. Série černobílých fotografií ukazuje jejich performativní akci Výstava na louce (1979), která má určité prvky land artu, tedy krajinného umění. Lamrovo plátno Srostlíci (1979) zase pojímá krajinu jako barevnou a pozitivní říši abstraktních tvarů.

Tvorba Jiřího Tomana pracuje s analogovou černobílou fotografií. Cyklus pardubických momentek, zákoutí i neznámých městských motivů pochází z padesátých až šedesátých let minulého století. Mají tedy nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu.

Podobně nakládá, byť v moderním stylu, s fotografií i Zuzana Capoušková v cyklu Polabiny (2021). Díla vznikla za pandemie koronaviru, takže na nich nejsou živí lidé. Nahrazují je předměty, které ožívají a definují tak vlastní existenci.

Obří prostorová instalace Strom předků je dílem Veroniky Šrek Bromové. Do díla autorka zakódovala jak historickou linii životů svých předků, tak krajinu, se kterou byli pevně svázáni. A pestrobarevné kulaté terče s lidskou tváří evokují několik sluncí nebo jiných planet, které ovlivňují chod universa.