Hvoreckého Lovci a sběrači česky

Z knihy Lovci & sběrači je vidět, že vás mimo jiné inspiruje svět supermarketů. Co pro vás a dnešní společnost znamenají?

Přitahují mě aktuální, vyhraněná, něčím radikální témata. Sleduji fenomény masové kultury, globalizace a zaujal mě hromadný nástup hypermarketů na náš trh. Za sterilním vzhledem nákupních center stojí vážná věda. Na počátku této knihy byl zážitek z otevření známého švédského nábytkářského obchodu, na němž se před několika lety v Bratislavě lidé hodinu před slavnostním otevřením poprali. Pokusil jsem se na obchodní dům podívat jako na literární téma, z kterého se dá udělat dobrý, silný příběh. Jednou z témat knížky je skutečnost, že i když víme o mnoha chybách současného světa, nemůžeme nic změnit. Mou reakcí je humor a ironie.

Hledíte do dáli, odhadujete, jak se budou lidé za čas chovat. Vidíte dost odlidštěnou společnost. Myslíte, že civilizace nemá jinou volbu?

Nemyslím si, že úkolem literatury je kritizovat, nebo dokonce měnit skutečnost. Patřím ke generaci, která si zvykla na všudypřítomnou protikladnost. Je všeobecně známo, že nejdražší značkové výrobky se vyrábějí v nejchudších zemích v katastrofálních podmínkách. A přece je většina lidí kupuje. Rychlost a chaos už vytvářejí každodenní životní prostor. To však neznamená, že svět často není i příjemným místem pro život.

Svou povídku si nedokážete představit bez ženy. Jaký typ ženy máte nejraději?

Zatím mi to většinou vyšlo tak, že ženské hrdinky jsou v prózách silnější než muži. Hlavní postavou mého románu je jakási novodobá Ulrike Meinhofová, ale beze zbraně v ruce. K terorismu používá výhradně masmédia a reklamu. V novele Brand party z knihy Lovci & sběrači je hlavní postavou dívka, která přímo ztělesňuje fenomén girl power. Ženské postavy pro mě mají zásadní význam a píšu o nich velmi precizně. Otravuje mě dnešní záplava literatury, která se tváří, že pro svět objevuje sex.

Patříte k nové generaci slovenských prozaiků, kteří se představují v Česku. Koho by měl český čtenář určitě ještě poznat a proč?

Patřím ke generaci, kterou tvoří individualisté. Celkově nemám pocit, že by naše mladá literatura byla ve zvlášť dobrém stavu. Původních titulů, které mě zaujaly, je pramálo. Jednou z příčin je i odchod mnoha talentů do reklamního byznysu, což je ale celkem pochopitelné rozhodnutí. Horší už je, že zatímco jinde ve světě je to přechodná fáze mladých spisovatelů kvůli výdělku, u nás se k literatuře takřka nevracejí. Tento problém velice poznamenal špatný stav našeho mladého umění. Mými nejoblíbenějšími prozaiky už delší dobu zůstávají Dominik Tatarka a Pavel Vilkikovský.

A co vám říká česká literatura? Máte nějakého oblíbeného autora?

Četba českých knih pro mě byla a je samozřejmostí. Blízkým přítelem a spolupracovníkem je už od mého debutu český spisovatel a filozof Egon Bondy. S mým prvním rukopisem obíhal v roce 1995 své přátele nakladatele. Byl i kmotrem mého románu. On mě o české literatuře naučil víc, než by mi dala univerzita. Blízká je mi česká, ale i středoevropská literatura jako celek. Mám rád umění a literaturu spojenou s tímto prostorem, s městy Praha, Brno, Bratislava, Vídeň a Budapešt, se staršími i současnými tvůrci jako Franzem Kafkou, Robertem Musilem, Thomasem Bernhardem anebo hudebníky Gustavem Mahlerem či skupinou Kruder & Dorfmeister.

 Co nyní píšete?

V Berlíně jsem napsal dvě delší povídky pro antologii. Pomalu ale začínám pracovat na novém románu, který je mým nejmilejším žánrem. Mimo to píšu pravidelně články, hlavně knižní recenze, glosy a reportáže. Jsem také jedním z organizátorů hudebního festivalu Wilsonic (www.wilsonic.sk), který proběhne v Bratislavě 31. října. Chystáme také turné po Čechách a po Moravě se čtením z knihy Lovci & sběrači. Takže práce mám jako obvykle nad hlavu. Ale baví mě to.