Článek
Jak přišla Hana Hegerová do vašeho života?
Poprvé jsem její písničky slyšel, když mi bylo dvanáct třináct let. Aniž bych mohl jako dítě rozumět, co jimi říká, šla z nich na mě zvláštní chemie, která se naprosto odlišovala od všeho ostatního, a mě zasáhla.
Bylo to nesmírně působivé, a tak se paní Hegerová stala vlastně iniciátorkou a součástí mého snu pracovat jednou na takových nahrávkách. Naštěstí se mi později splnil.
Kdy to bylo?
Nejprve jsem poznal její písničky. Když jsem se o ně začal víc zajímat, zjistil jsem, kdo všechno je pro ni psal. Následně jsem objevil alba Potměšilý host z roku 1987 a V penziónu Svět z roku 1988 autorské dvojice Hapka a Horáček. Později jsem se s paní Hegerovou začal potkávat při práci na projektech, které byly vesměs navázány na tento typ tvorby.
Osobně jsem ji poznal v době, kdy mě Petr Malásek, jenž ji doprovázel na klavír, požádal, abych nahrál a smíchal její koncert v Olomouci v roce 2006, který následně vyšel na albu.
Měla také písničku Kdo by se díval nazpátek na desce Strážce plamene dvojice Hapka a Horáček z roku 2006, na které jsem s nimi spolupracoval. Po těchto dvou setkáních jsem se začal trochu obávat, že to skončilo.
Jenže v roce 2010 se paní Hegerová rozhodla nahrát své sólové album Mlýnské kolo v srdci mém a Petr Malásek mě zase přizval ke spolupráci.
Šlo o její poslední desku. Byla si toho už při jejím nahrávání vědoma?
To si netroufám říct, ale myslím, že ano. Věděla, jak dlouho k té desce dozrávala a jak dlouho na ni sbírala materiál.
A když jsme skončili s nahráváním pěveckých linek, přišla za mnou do režie a věnovala mi svou čtyřbarevnou propisovací tužku, kterou si předtím podtrhávala různé pasáže v textech a notách. Dala mi ji se slovy: „To máte, Michale, ode mě na památku. Já už ji nikdy nebudu potřebovat.“
Vnímám to tak, že tehdy dospěla k závěru, že jako umělkyně řekla všechno, co říct chtěla.
Hana Hegerová nahrála s Michalem Pekárkem své poslední album Mlýnské kolo v srdci mém.
Jak byla na nahrávání alba připravená?
Byl to projekt, pro který si ukládala písničky pětadvacet let. Dlouho v ní zrály a dlouho si formovala jejich interpretaci. Její pracovitost, profesionalita a důslednost prakticky nemají obdoby. A to nejen pokud jde o samotný interpretační výkon, ale už při výběru materiálu. Každé slovo, každá slabika, které zazpívala, byly obroušené jako drahokam.
To se pak projevilo i ve studiu, protože byla dokonale připravená. Vůbec to vlastně nevypadalo jako při natáčení alba. Vzniklo skoro mimochodem, jako vedlejší produkt krásných setkání.
Vždycky když dozpívala nějakou píseň, koukli jsme se na sebe s Petrem Maláskem, jestli se nám ta krása nezdála, naprázdno jsme polkli, párkrát se zhluboka nadechli, abychom byli schopní něco říct, až za námi přijde do režie.
A když přišla, tvářila se, jako by právě zadělala na knedlíky a měla starost, jestli dobře vykynou. Nedělala z toho vědu, i když jsou to nesmírně hluboké písně. Právě proto, že si je sama takříkajíc odžila nejen přípravou, ale i samotným životem.
Přitom písně neskládala…
Přesto pro mě vlastně byla jejich spoluautorkou. Je to ale forma autorství, na kterou neexistuje oficiální kolonka. Nezačala pracovat na písních, pokud se jí nelíbily a pokud necítila, že je dokáže zazpívat uvěřitelně. Svou interpretací je pak povýšila.
Pro mě byla jako parfumérka, která měla ambici a schopnost vytvářet ze všech dostupných esencí krásné a trvanlivé vůně pro posluchače, kteří umějí cítit a mají schopnost je prožívat. A dávala si na tom opravdu záležet.
Je pro mě požehnání, že jsem u toho mohl být. Zároveň je to trochu prokletí, protože z tvorby většiny jiných umělců cítím, že vytvářejí jenom voňavé stromečky do auta, které se za měsíc vyhodí, protože vyčichnou. Postrádám takový přístup, jaký měla Hana Hegerová.
Její smrt mě velice zasáhla. Teprve teď mi došlo, co jsem měl možnost zažít a že ta darovaná propiska nebyla jen dárek na památku, ale symbolizuje ducha, se kterým prožívala, tvořila i žila.
Jakou atmosféru přinesla do studia?
Bylo to celé nepopsatelné. Co si vybavuju, je, že jsem měl trochu problém to album smíchat. Sdělení v těch písních je tak silné a koncentrované, že jsem se zpočátku míchání nedokázal dobře soustředit na samotný mix, ale neustále jsem myšlenkami utíkal někam jinam. Paní Hegerová musela mít úžasně bohatý vnitřní život, ze kterého nám naštěstí kus předala.
Jsou podle vás na české hudební scéně zpěváci a tvůrci, kteří by se mohli co do prožitku interpretace a autentičnosti Hegerové přiblížit?
Paní Hegerová se nahradit nedá. V mužském podání tu máme na téhle úrovni Jarka Nohavicu, se kterým jsem měl možnost v roce 2020 natočit krásné album Máma mi na krk dala klíč. Vlastně nevím, jestli je podstatné srovnávat tyhle nedostižné interprety s tím, co v budoucnu přijde. Důležité je, aby tvůrci byli stejně poctiví v tom, co chtějí skrze písničky sdělovat, a byli odpovědní za to, co tu po nich zůstane.
Aby tou ambicí byly jedinečné parfémy a ne vonící stromečky do auta, což jsou písně, které dneska vyplňují v rádiích čas mezi zpravodajstvím nebo reklamními bloky. Myslím, že třeba Lenka Nová zraje v interpretku, která začíná opravdovým vůním přicházet na chuť.
Může se vám hodit na Zboží.cz: