Hudebník Marpo: Hnala mě nenávist

Článek

V nových písních jste zase trochu změnil hudební tvar. Je to vědomý vývoj?

Myslím si, že je vědomý i přirozený. Samozřejmě v tom hraje roli fakt, že stárnu a už v sobě nemám tolik agresivity, která byla na prvních třech deskách. Důležité bylo poznání, které jsem učinil loni ve Švédsku na festivalu Lollapalooza. Vždycky jsem ho chtěl vidět, ale odjížděl jsem na něj ve chvíli, kdy jsem se dostával do pozice starého dědka, jenž je přesvědčen o tom, že jeho generace dělala hudbu dobře a ta nová na to už nemá.

Na Lollapalooze jsem zjistil, že spousta mladých lidí dělá skvělou muziku. Otevřelo mi to oči a začal jsem tvořit trochu jinak. Nové písničky jsou takříkajíc čerstvé, hraju si v nich víc s hlasem, nedržím se jen v jedné poloze, i muzika je barevnější. A je pravda, že jsou popovější.

S Markusem Tranem, mým hudebním souputníkem a spoluautorem, jsme začali vyjíždět mimo Prahu. Oba máme děti, takže se někdy sbalíme a odjedeme na tři dny pryč, abychom v klidu něco vytvořili. Jsme schopni přinést zpět třeba sedm nosných nápadů, které se blíží hotovým písničkám. Tak aktivní a produktivní jsem nikdy v minulosti nebyl.

Ve vašich textech jsou témata často velmi osobní. Trvá to dál?

Ano. Dělal jsem to tak vždycky a časem se ukázalo, že s mými osobními zkušenostmi se lidé nejlépe ztotožní. Podle mne je to tím, že máme obecně podobné prožitky. Svatba, rozvod, vztah, úmrtí, láska. To jsou věci, s nimiž se ve svém životě setká každý.

Rozdíl je v tom, že zatímco dříve jsem dal do textu všechno, co mě napadlo, dnes už o tom více přemýšlím, dbám na slogany i práci se slovem.

Na minialbu je skladba Jsem prostě takovej. Své partnerce v ní říkáte, že máte určité vlastnosti a nehodláte je měnit. Opravdu to ve svém životě neděláte?

Tak to bylo v minulosti. Byl jsem tvrdohlavý a přesvědčený o tom, že věci musí být, jak chci já. Týkalo se to i vztahu, protože můj první byl poměrně dost dlouhý a já si myslel, že v něm dělám všechno dobře.

Pak ale přišel vztah se zpěvačkou Lenny a ta mi tu a tam řekla k mé povaze totéž, co má předešlá partnerka. Přitom jsou obě povahově rozdílné. Když mi pak podobné věci začali říkat i kluci z kapely, došlo mi, že na mém chování bude něco špatně. A začal jsem na sobě pracovat.

Ovlivňujete se s Lenny hudebně?

Pomáháme si s melodickými linkami, s refrény. Někdy se chytneme kvůli naší paličatosti, ale to je normální. Každý to vidíme po svém.

Bavíte se o svých hudebních kariérách?

Řešíme je neustále. Hudba je pro nás velice emoční záležitost, a když to nejde tak, jak bychom si představovali, je ten druhý tím nejbližším, komu se svěříme.

Po našem posledním vystoupení v pražské O2 areně v roce 2018 jsem se začal víc věnovat boxu. Album Dva, které jsme v roce 2019 vydali s TroubleGangem, propadlo, protože styl, jejž jsme na něm přinesli, u nás moc nejede.

O dva roky později vyšla má deska Backwoods Bred. Jsou na ní countryové prvky, vznikala v Americe, a když odhlédnu od svého rapování a zpěvu, hudba na ní je výborná. Myslel jsem si, že bych za ni mohl dostat aspoň žánrovou nominaci na Cenu Anděl. To se ale nestalo.

Byl jsem z toho špatný a chtěl se na všechno vykašlat. V té době byla Lenny má největší opora. Rozuměla mi, protože jsem mluvil o věcech, které dobře zná. Pomáháme si prostě překonat těžkosti a radujeme se spolu z našich úspěchů.

Měl jste to ztížené tím, že jste byl na hiphopové scéně dlouhá léta outsiderem. Potom se vám ale podařilo vytvořit kolem sebe komunitu fanoušků, která vás viditelně podporovala, a vrcholem vašeho spojení byl vzpomínaný koncert ve vyprodané O2 areně. Vytvořil jste samostatný hudební svět, v jehož centru jste vy a TroubleGang. Souhlasíte?

Určitě je na tom velký kus pravdy. Když vám to ale řeknu naprosto otevřeně, v době, kdy mě hiphopová scéna nebrala, mě kupředu hnala nenávist k ní.

Když jsem začínal, nebylo moc hiphopových festivalů, a ty, které měly o hiphopové kapely zájem, mě nezvaly, protože ostatní hiphopeři se mnou nechtěli být na jednom pódiu. Řekl jsem si tenkrát, že jim ukážu, jak se to dělá, a to mě hnalo takovou silou, až mě to dohnalo do O2 areny a teď dál. Ano, vytvořil jsem si svůj svět. Neměl jsem ale jinou možnost.

Zůstávají vám vaši fanoušci věrní?

Hýbe se to. Není to už tak silné, jako to bylo v době koncertu v O2 areně. Momentálně však cítím, že se to zlepšuje, což se stane vždycky, když do tvorby vložím víc energie než předtím. Prioritou pro mě v posledních letech byly mé děti. Vychovávám je, věnuji se jim, ale už jsou větší a já se zase mohu více věnovat hudbě. A mám do toho chuť.

Na české hiphopové scéně teď co do popularity kralují mladí, Viktor Sheen, Yzomandias, Nik Tendo, Ektor, Renne Dang a další. Jak ně pohlížíte?

Jejich výhodou jsou streamy, to my neměli. Když si v mých mladých letech lidé koupili desku, byl to fyzický výrobek, který mohli poslouchat pořád dokola, ale počítal se jako jedna prodaná deska. Dnes mají hiphopeři vysoká čísla, protože se jim do statistiky počítá každé přehrání.

Přitom rozdíl mezi nimi a mnou není tak velký. Pokud se nepletu, Yzomandias má na Spotify 700 tisíc fanoušků, já 500 tisíc. Má ale o dvanáct milionů streamů víc. Jeho příznivci si strčí do uší sluchátka a celý den poslouchají hudbu dokola. Mým fanouškům je dost přes dvacet, mnozí už mají rodiny a muziku poslouchají jen cestou do práce nebo z ní. Neposlouchají mě už děti, což znamená propad v počtu streamů.

Jaký přínos pro hudební scénu nová hiphopová generace má?

Dlouhá léta mi připadalo, že u nás lidi neberou hiphop moc vážně. Na Slovensku to je už dlouhá léta nejpopulárnější žánr, u nás to ale pořád moc nešlo. Jelikož však v online světě už několik let v poslechu válcuje všechny ostatní žánry, cítím, že se konečně začíná brát vážně i u nás. Výpověď mé hiphopové generace byla v agresi a násilí. Výpověď současné generace je v drogách a represi. Je to smutné, ale má alespoň o čem mluvit.

Vy byste se k drogám byl také schopen vyjádřit?

Ne upřímně, protože jsem je nikdy nebral. Ale říct lidem, že to není dobrá cesta, dokážu.