Hudebník Luboš Pospíšil: Nikdy jsem nikoho nekopíroval

V roce 1983 vyšel v časopisu Tribuna článek Nová vlna se starým obsahem, po jehož vydání byla komunistickým vedením země zakázána činnost několika hudebním skupinám. Vy jste v té době vydal své první album Tenhle vítr jsem měl rád, které bylo velmi úspěšné. Jak na ten rok vzpomínáte?

Má deska vyšla v červnu 1983 a na konci září byla vyprodaná. Hlavní vlna zákazů proběhla až v dalších měsících, připouštím však, že se to nešťastně sešlo. Osobně jsem to nespojoval, ale ty zákazy odnesla řada mých kamarádů, třeba Vláďa Mišík nebo Michal Ambrož. Soucítil jsem s nimi, měli velké problémy.

Protože byla naše deska brzy vyprodaná, pokoušeli jsme se domluvit její dolisování. Lidé v tehdejším Supraphonu, který ji vydal, se ale nechali slyšet, že už žádné nevylisují, protože se neprodají. Dobový model, kdy někdo mohl a někdo ne, tedy vlastně poznamenal i nás.

Jak dlouho jste na vydání debutu čekal?

Zhruba dva roky, ačkoli si myslím, že už na konci sedmdesátých let jsem měl dost písniček na to, aby vyšel. To čekání bylo skoro komické. Ve studiu Mozarteum visel nahrávací plán, který se bez pravidel měnil. Jednou v něm byl vypsaný čas pro naše nahrávání, druhý den už tam nebyl. Nikdo mi to nevysvětlil, a tak jsme čekali dál.

Nabídli nám i nějaké noční nahrávání, ale kytarista Ota Petřina do toho nechtěl jít, protože rád začínal s prací ráno a o půlnoci končil. A tak jsme čekali, než se na nás dostalo.

Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Za tu dobu se ustálilo obsazení kapely. Domluvil jsem se na spolupráci s baskytaristou Petrem Michalíkem a klávesistou Michalem Pavlíkem a vznikl tak základ skupiny 5P. Album Tenhle vítr jsem měl rád se mnou nahrávala studiová Skupina Otakara Petřiny. V polovině písniček zpívá sbory C&K Vocal.

Tehdejší hudební časopis Melodie mě pak nominoval jako Tip Melodie za rok 1983, což jsem vnímal jako obrovské ocenění. Jiné profesní tu tehdy nebylo, navíc se udělovalo jen jedno za rok. V roce 1983 se také konal ve Velkém sále Lucerny festival Vokalíza a já ho vyhrál.

Byla tu i anketa popularity Zlatý slavík. Posílil jste v ní?

Ano, zaznamenal jsem zvýšený zájem o svou osobu, jakkoli jsem se závodů v téhle anketě nikdy aktivně neúčastnil. To album mě vyhouplo někam na patnácté místo. Respektoval jsem to, udělalo mi to radost, ale potom jsem zase spadl někam dolů. To mi ale bylo jedno.

Před vydáním desky jste byl členem skupiny C&K Vocal. Byla to dobrá průprava?

Určitě ano, ale rád bych to uvedl na pravou míru. Zní totiž velmi nelogicky, že jsem jako člověk, který nikdy pořádně nezpíval, byl zpěvák v kapele postavené na souznění hlasů.

Přišel jsem do ní jako doprovodný hráč na kytaru. V té době byl vytipovaný člověk, který měl zpěvem doplnit pánské trio, ale z nějakých důvodů se přestal objevovat. Oslovili tedy ke zpěvu mě a já začal uplatňovat v praxi svůj pohled na zpěv. Byl odlišný od toho, jaký měli členové C&K Vocalu.

V čem?

Oni zpěv studovali, chodili na různé lekce a hodiny. Já to nedělal. Láďa Kantor, který C&K Vocal vedl, mě jednou převedl k profesorovi, který měl vyzkoušet, jak na tom pěvecky jsem. Postavil mě k pianu a já zpíval podle toho, co hrál. On se potom obrátil na Láďu a řekl: Pane Kantore, já si nemyslím, že tenhle člověk je tenor, a dokonce si myslím, že by neměl zpívat…

Přesto jsem ve skupině zůstal. Můj zpěv vycházel z toho, co jsem si v hudbě naposlouchal od šedesátých let. Byla toho spousta, dělal jsem si o všem, co jsem slyšel, poznámky do sešitů, kapely a zpěváky jsem si bodoval. Nikdy jsem ale nikoho nekopíroval, můj vztah ke zpěvu vznikl z toho, co jsem slyšel.

Časem se ukázalo, že to jde, a já začal zpíval i mimo C&K Vocal. Jezdil jsem s kytarou po klubech, a než došlo na album Tenhle vítr jsem měl rád, vydal jsem čtyři singly. Posluchačů začalo přibývat, až byly kluby plné diváků. Tehdy mě napadlo, že bych měl začít přemýšlet o tom, co dál. Na konci sedmdesátých let jsem ohlásil odchod z C&K Vocalu.

Ota Petřina napsal pro vaše první album pět písniček. Jaký to byl spolupracovník?

Přestože za den vykouřil osmdesát cigaret a vypil asi osm káv, byl rozvážný a důsledný. Měl klasické vzdělání, a ačkoli měl vlasy až téměř po pás, u studiových mistrů zvuků se těšil obrovské vážnosti.

Nosil jim totiž partitury, v nichž měl všechno dokonale napsané. Dokázal je vytvořit, aniž by si přitom brknul jediný tón na kytaru, všechno uměl udělat z hlavy. Tak vybavený nikdo z tehdejším českých kytaristů nebyl.

Proč jste se po vydání prvního alba ve spolupráci rozešli?

Měl jiné projekty. Několikrát jsme se ještě sešli, autorsky už jsem ale musel sázet na vlastní zdroje.

V osmdesátých letech bylo nutné mít texty schválené komunistickými pracovníky k tomu určenými. Měl jste s tím problémy?

Ano, myslím, že se s tím setkal každý. Největší problém byl s texty Pavla Šruta, který mi je psal pro další alba. Kantorovy texty byly nejspíš pro úředníky nečitelné, a tak se v nich nehrabali. U Pavla Šruta sem tam zachytili slovo, které nemohli pustit.

Když jsem odevzdal dvanáct textů na svou druhou esku A nestřílejte na milence, sedm jich nepovolili, jen pět ano. Já je vzal a dal je k přečtení tehdejšímu uměleckému řediteli Supraphonu.

Ten usoudil, že verdikt schvalovací komise je přehnaný, a to skóre razantně otočil. Bylo zajímavé, že ti, kteří texty mohli ovlivnit, nepřemýšleli stejně.

Skládáte dnes písničky jinak než v osmdesátých letech?

Nedávno jsem si položil otázku, jestli dnes při skládání přemýšlím nově. Dospěl jsem k závěru, že vůbec ne. Buď člověk v sobě autorství má, anebo ne. I kdyby chtěl mapovat nějaký nový módní trend, neznamená to, že se změnil autorsky.

Již 9. října vystoupíte v pražském Lucerna Music Baru. Bude tam vaše první album zohledněno?

Oproti jiným koncertům přidáme několik dalších písní z něho a pokřtíme ho. Převezmu rovněž zlatou desku za poslední řadové album Poesis Beat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Tenhle vítr jsem měl rád - Luboš Pospíšil, Poesis Beat - Luboš Pospíšil, Příznaky lásky - Luboš Pospíšil