Článek
Narodil jste se rok po válce v Praze. Co si vybavujete z dětství?
Na to, že si nepamatuji, co bylo včera, si toho z dětství pamatuji hodně. Například to, že se po válce ještě podnikalo a moje máti prodávala obrázky jistému malíři, jmenoval se Fleissig. Jezdil jsem s ní po městech a máti nabízela v různých kulturních zařízeních jeho krásné krajinky.
Vaše sestra Vlasta je o tři roky starší. Kdy jste ji začal vnímat?
Nějak jsem ji neprožíval. Chodila o dvě třídy výš, kluci po ní pokukovali, to vím. Nejvíc mě ovlivnila, když jsem byl v šesté třídě a ona přinesla domů kytaru. Po čtrnácti dnech toho nechala, tak jsem si ji vzal já. Učil mě kamarád. Ukázal mi akordy a už to jelo. V sedmdesátých letech, když byla sboristkou u Karla Gotta, jsem na ni byl pyšný.
Čím byli vaši rodiče?
Máma se vyučila švadlenou a pak s námi byla doma. Táta byl automechanik. Vlasta umí šít a já rozumím autům.
A kde se vzalo vaše hudební nadání?
Máma hrála perfektně na klavír, výborně zpívala. Táta uměl na kytaru, housle a trumpetu. Taky krásně zpíval. Oba jsme s Vlastou zdědili sluch. Sestra někdy zajde na můj koncert. Sama už nezpívá, maluje a má úspěchy i v zahraničí.
Zavzpomínejme na dobu vaší největší slávy!
Cha! Neříkám tomu sláva, spíš zlatá éra. A ta u mě začala, když jsem se skupinou Hell’s Devils (Pekelní ďáblové) hrál rokenrol. Bylo mi osmnáct let. Hned po vyučení v oboru soustružník dřeva jsem šel ke klukům do kapely. Tehdy jsem poslouchal Radio Luxembourg a cvičil šest hodin denně na kytaru. Při tom jsem se dva roky živil jako truhlář. Práci se dřevem mám rád.
V jednadvaceti jsem udělal konkurz k Matadors. Hrál jsem na doprovodnou kytaru, dál tam byl Ota Bezloja, Tony Black a snad Jirka Baďura. Zůstal jsem s nimi dva roky. Šedesátá léta. To byla úžasná doba!
Tehdy stačilo po koncertě ukázat na holku a ona šla. Mám pravdu?
Jo, jo. Holky po nás šílely. Problémy s děvčaty jsme opravdu neměli. Ta doba byla spontánní, lidi muziku vstřebávali, prožívali, byli jsme pro ně bozi.
Kolik máte dětí?
Dva syny s dvěma manželkami.
V srpnu 1968 jste odjeli na půl roku do německého Hofu.
Aby tam pustili i dívku, se kterou jsem chodil, musela být moje manželka. Tak jsem si narychlo Věru vzal. Oddali nás 27. srpna v 11 hodin a ve 14 hodin jsme odjeli do Německa. Bylo mi dvaadvacet let. Narodil se nám o rok později syn. Karlovi je už padesát, muzikant není. Má kluky dvojčata – Karla a Jana. Oba sportují. Naše manželství vydrželo čtrnáct let.
Po půlroce jste se z Německa vrátil. Proč?
Hráli jsme v baru v podstatě jen za ubytování a stravu. Majitel podniku nám totiž koupil skvělou aparaturu, ale museli jsme mu ji splácet. Natáhli jsme mu tam spoustu lidí, denně jsem zpíval šest hodin, o víkendu i víc, třeba 140 písniček za večer. Byla to strašná dřina a nic z toho. Tak jsem ještě dojel leden 1969 a vrátil jsem se domů. Kluci tam zůstali.
Skupina Flamengo: František Francl, Pavel Fořt, Jaroslav Erno Šedivý a Karel Kahovec.
Pak jste začal hrát ve skupině Flamengo. To tedy nebyl zrovna rock!
Dodnes se mi líbí víc melodická muzika, Matadors byli hodně tvrdí. Místo mě nastoupil Viktor Sodoma, který byl u Flamenga. Ze dne na den jsme se vyměnili.
A na konci roku 1969 začala vaše éra v Country Beatu Jiřího Brabce. To je zase úplně jiný žánr.
Mám rád všechny styly – rock, pop, country. Umím i rhythm & blues, soul i klasický bigbít. Jak se říká – kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem. A já tohle mám v hudbě. U Jirky jsem hrál deset let a country poslouchám dodnes.
S Country Beatem jsme normalizací proklouzávali docela v pohodě. Soudruzi si mysleli, že jsme nějaká trampská kapela k táborákům, a nechávali nás. Byli jsme dokonce dvakrát v Americe, třikrát na turné v Anglii, podívali jsme se do celého světa.
Jak jste vycházel s Naďou Urbánkovou?
Krásně. Zpíval jsem vedle ní třetinu repertoáru. Je to skvělá holka, tehdy byla ještě svobodná. Teprve když jsme byli podruhé v Americe, seznámila se s Honzou Nemejovským a toho si vzala. Mají spolu dceru Lindu. Brali se ve Washingtonu a pak jsme jeli hrát do Nashvillu. Po smrti Jirky Brabce Naďa zmizela někam do Švýcarska. Já jsem jezdil s Karlem Šípem, který dělal Hitšarády. Dělal jsem i s Milanem Drobným a nakonec jsem byl až do sametové revoluce v kapele Golem. Jejím šéfem byl Jan Václavík, manžel mé sestry.
S přítelkyní Zuzanou
Po revoluci jste také jezdil taxíkem, že?
Ještě před ní. To už jsem byl podruhé ženatý s Ivanou a narodil se nám syn Radek. Kluci z kapely odjeli na tři měsíce do Německa, ale já chtěl být doma. Od února 1989 až do roku 2005 jsem jezdil u taxislužby. Ale už od roku 1995 jsem současně hrál s kapelou George & Beatovens. Po smrti Petra Nováka v srpnu 1997 jsem převzal něco málo z jeho repertoáru.
Jaká je, podle vás, vaše nejznámější píseň?
Myslím Modřínů háj. A pak Paní v černém a možná i Poprava blond holky. To byla ta éra s Flamengem. Složil jsem několik desítek písní.
Jak se dnes žije rockerům, kterým je sedmdesát a víc?
No, hodně nás už pomřelo. Jak žijí třeba Pavel Sedláček nebo Petr Janda, nevím, moc se s nimi nevidím. Mně se žije dobře. Pořád hrajeme. Dokud nás to bude bavit, budeme hrát. Lidi na nás chodí. Zpívám i čtyři písně Petra Nováka (Povídej, Já budu chodit po špičkách, Hvězdičko blýskavá a Náhrobní kámen), ty posluchači na koncertech pořád chtějí.
Co Klaunova zpověď?
To byla Petrova srdcovka, zpíval o sobě, to nemůžu zpívat já.
Šlo by něco někde ještě udělat líp?
Vždycky jde něco udělat líp. Pořád se učím, piluju hlas. Nikdo mě neučil zpívat, hlas jsem dostal darem.
Může se vám hodit na Zboží.cz: