Článek
Je pro mladého houslistu důležité zúčastňovat se soutěží?
Je, a to ze dvou důvodů. Dítěti nebo velmi mladému hráči umožňují nabrat pódiové zkušenosti a setkat se s konkurencí. Obvykle totiž jinde než na školních večírcích a různých hudebních pásmech šanci vystupovat nemají. Druhý důvod je ten, že když člověk uspěje na mezinárodních soutěžích, kariéru mu to sice neudělá, ale dostane se do povědomí manažerů, hudebních profesorů z celého světa, médií i diváků. Odtud už je k té kariéře kousek.
Která soutěž byla pro vaši kariéru nejdůležitější?
Určitě Kreislerova. V roce 2010 jsem byl druhý na soutěži Pražského jara, stal jsem se nejmladším laureátem v historii. Ta soutěž má mezinárodní status, ale ve skutečnosti je to především česká záležitost. Dostal jsem tedy mnoho nabídek ke koncertování, ale byly soustředěny především na Českou republiku. Kreislerova soutěž míří do světa. Na základě úspěchu v ní mě oslovila rakouská agentura, která mi nabídla spolupráci i zastoupení.
Co se změnilo?
V roce 2013 jsem měl asi čtyřicet koncertů za rok, v roce 2015 jich už bylo k devadesáti. A velká řada z nich proběhla v zahraničí.
Kdy jste si předsevzal, že se budete věnovat hře na housle?
Pocházím z hudební rodiny a muzika pro mě byla jasná volba. Začal jsem se jí věnovat, když mi bylo čtyři a půl roku. Nebylo to ale tak, že jsem se rozhodl, že ji budu dělat dobrovolně. Rozhodli za mě rodiče a teprve později se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí.
Postupem času jsem se ke hře na housle přimkl a nikdy jsem od ní neodešel. Později jsem už věděl, za čím jdu a čeho chci dosáhnout. Za to, že je ze mě houslista, vděčím svým rodičům. Kdybych jím ale být nechtěl, má cesta by byla jiná.
Jan Mráček jezdí s oblibou na motocyklu.
Byla pro vás v dětství přitažlivější hra na housle, nebo krása hudby?
Určitě to zpočátku byl fyzický akt hraní. Okamžik, kdy se člověk hudebně probudí, přirovnávám k době, kdy se klukům začnou líbit holky. Je to úplně stejné. Lámat se to začne kolem třináctého roku života. Teprve tehdy je člověk schopen vnímat poselství, které skladatelé ukryli ve skladbách. Do té doby to jsou jen noty, které je potřeba zahrát čistě a bez chyb.
Jaký je účel vaší interpretace?
Spousta lidí to dělá tak, že zahraje skladbu podle not a nejlépe stejně, jako někdo významný před ním. Já jsem naopak přesvědčen, že by v interpretaci měla být osobnost hudebníka, přijde mi to přirozené. Pro interpretaci si vždycky odnesu něco, co se mi na hře mých předchůdců líbilo. Sám v ní chci být ale také zastoupený.
Loni jsem například hrál s olomouckou filharmonií sedmkrát v sedmi dnech Dvořákův houslový koncert a snažil jsem se ho hrát sedmkrát jinak. Bylo to podvědomé a bylo to přirozené. Osobně tedy dávám přednost muzikalitě. Technika se dá naučit.
Co představíte na Dvořákově Praze?
Dvořákovy skladby jsem na festivalu hrál loni. Letos v Anežském klášteře předneseme Souvenir de Florence od Petra Iljiče Čajkovského, což je sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella. Ve druhé půli koncertu zahrajeme Brahmsův Smyčcový kvintet č. 2 G dur, opus 111, ve kterém bude o jedno violoncello méně.
Máte ambice někdy nějakou skladbu složit?
Kdybych věděl, že na to mám, tak ano. Má hudební fantazie a představivost ale nejsou tak velké. A je pro mě nepochopitelné, že Mozart a MendelssohnBartholdy už ve dvanácti letech psali skladby na úrovni, ke které se jiní autoři dostali až někdy ve čtyřiceti.
Možná je to tím, že děti mají menší pud sebezáchovy, jsou otevřenější a odvážnější. Já se ale nechci plést někam, kam nepatřím. Mé místo je u houslí, s nimi jsem celý, a tím to pro mě končí.