Hudebník Ivan Král: V devadesátých letech jsem české scéně moc nerozuměl

Dřív jsem o tom nepřemýšlel. Vždy jsem u sebe měl na cestách a koncertech kameru, zachycoval jsem vzpomínky na ni a házel je do krabice. Říkal jsem si, že možná až natáhnu brka, zpracuje to pro mě třeba má žena Cindy.

Pak jsem ale od Mira Žbirky dostal doporučení na Honzu Vedrala, který napsal i jeho biografii, obrátil jsem se na něj a teď jsem rád, že kniha vznikla.

Věřím, že ano. I když mívám takové ty klasické momenty před spaním, kdy si člověk vzpomene na něco, co zapomněl, myslím, že příběhů je v knize dost. Bál jsem se jen, aby to vzpomínání nebylo samé já, já.

Přál jsem si, aby to bylo zajímavé čtení, které přiznává, že nikdo není perfektní. Mnoho knih, které o sobě slavní hudebníci napsali, je docela průšvih, protože je představuje jako dokonalé. A to je nuda.

To se musíme vrátit skoro na začátek. K momentu, kdy jsem vydával desku Horses s Patti Smithovou a byl jsem na ní na fotce. To mi dalo takový ten pomyslný štempl, potvrzení, že jsem hudebník a budu už pořád hrát a vystupovat. V té době jsem si sám pro sebe potvrdil, že jsem schopný hrát s kýmkoli a kdekoli, ať už s někým normálním, nebo trochu, jak se anglicky říká, crazy. Že to dokážu.

Ve chvíli, kdy jsem se v Americe osamostatnil. Ocitl jsem se na univerzitě čtyři sta mil od New Yorku a najednou jsem byl sám. Seděl jsem na pokoji, nikoho neznal, s nikým jsem moc nemluvil a najednou jsem měl pocit osvobození.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že chci začít dávat rodičům zpátky to, co pro mě udělali. Po šedesátém osmém roce už mi bylo jasné, že se chci za každou cenu stát americkým občanem.

To byl jeden z okamžiků boží prozřetelnosti. Nakopnul mě správným směrem. Když jsme s bráchou přijeli do Ameriky, táta si přál, abychom ji během čtyř týdnů poznali. Projeli jsme ji křížem krážem a pořád jsme byli Beatles v patách. Kamkoliv jsme přijeli, oni tam hráli o dva dny dříve. Vřelo to ve mně.

Později jsem pracoval na benzínce a objevil v The New York Times malý inzerát, že přijmou někoho do kanceláře. Nevěděl jsem, o jakou jde společnost. Přišel jsem tam a byl jsem, stejně jako tolikrát předtím a potom, v Jiříkově vidění. Nevěřil jsem, kde jsem se ocitl.

Měl jsem kliku, že jsem pro ně dělal asi tři roky. Během té doby jsem se občas snažil udat své písničky. Nikdy bych si nedovolil je dát přímo členům Beatles, to bych se styděl, ale občas jsem je někomu nabízel. Třeba tam hvězdě Bobbymu Vintonovi, který měl polské kořeny.

Když to neuděláte vy, nikdo jiný to za vás neudělá. Pomáhá vědomí, že i oni jsou lidé, kteří si musí čistit zuby a chodit na záchod. Žádné nedotknutelné hvězdy.

O Patti Smithové jsem v jejích začátcích hodně slyšel, psalo se o ní v každých novinách. Hrávala na Manhattanu, tak jsem se na ni zašel podívat. Viděl jsem, že má jen kytaristu a pianistu a nemá baskytaristu. Tak jsem si koupil basu, a bylo to. Asi jsem na ni měl nějaký vliv, nejspíš se jí líbilo, že jsem byl z České republiky a úplně mimo.

Iggyho jsem zase poprvé potkal u sebe doma, kam ho přitáhl kolega z mé tehdejší kapely. Pozval mě na The Stooges, já si je natočil a on se pak vždycky někde objevil na našem koncertu s Patti a tvrdil, že jsem krásný a jednoho dne se mnou bude hrát. Nevím, proč to říkal, ale bylo to tak.

Když pak nastal konec kariéry s Patti Smithovou, byl u toho zase asi nějaký anděl. Byl jsem v Evropě a po posledním koncertě s Patti jsem jel ke kamarádovi do Itálie. Objevila se tam paní z vydavatelství Arista a říkala, že Iggy natáčí desku a potřebuje kytaristu. Tak jsem místo zpátky na Manhattan jel do Walesu do nahrávacího studia Rockfield.

Byl jsem tehdy kvůli událostem s Patti Smithovou šíleně smutný. Připomínalo mi to dobu, kdy jsme jezdívali s bratrem na tábor a já brečel, když jsme odjížděli a rodiče nám mávali. I v Rockfieldu jsem si najednou připadal úplně sám. Ochočil jsem si tam koně a běhal s ním po loukách. Nahrávání byla smršť, která mě zachránila.

Pak jsme vyrazili na několik turné za sebou. To mi velmi pomohlo. Bylo to najednou všechno jednoduché a fajn. Iggy nikdy po vystoupení nikoho nekritizoval. Věděl, že ten moment je už pryč. S ním se hrálo bezvadně. Ale nakonec jsem musel odejít, bál jsem se, že bych ho začal napodobovat.

V osmdesátých letech po zklamání se zpěvákem Johnem Waitem. Postavil jsem mu kapelu, natočili jsme jeho první sólovou desku Ignition, a když jsme měli nahrávat druhou, ztratil se.

Už mi to lezlo krkem. Byl jsem naštvaný, že mi ti lidé nemůžou aspoň zavolat, že se někam nedostaví, abych nemusel chodit. I Iggymu jsem nakonec musel říct, že už to dál nemůžu dělat, protože bych se zbláznil.

Mám vzpomínky značně zromantizované. Jako třeba když za mnou přišel kluk s cigárem a černými brýlemi a dal mi nahrávku své kapely Lucie. Přivezl jsem ji do Ameriky, poslouchal a řekl jsem mu: Davide, dobrý, ale tam nejsou žádné skladby. Nechtěl jsem ho urazit, tak jsem to vnímal. Pak jsme spolu natočili desku Černý kočky mokrý žáby.

Co se mi naopak líbilo hned od začátku, byla skupina Alice a její zpěvák Dan Bárta.

Vidíte, teď mě napadá něco, co jsem do té knihy možná nedal. Přišel za mnou František Janeček, jestli bych nechtěl spolupracovat s Karlem Gottem. Kamarád Jiří Smetana zařídil setkání. Šli jsme do Gottovy vily a on si myslel, že od něj chci podepsat obrázek. Ale já ho chtěl poznat. Já té české scéně moc nerozuměl. Nakonec jsme spolu nic nedělali.