Článek
Odkud přišel nápad složit flash mob operu?
Dostal jsem nabídku od souboru Mikroopery, abych pro něj takovou operu složil. Téma bylo na mně a pojetí jsme dělali s dokumentaristou Tomášem Hlaváčkem. Nazvali jsme ji Rozlučka se svobodou a má podtitul opera v rytmu technooptimismu.
Trošku si děláme legraci, i když ne krutou formou, z dnešního konzumerismu, toho, jak jsme vázáni na technologie, jak je zbožňujeme a jak jsme jejich otroky. Je to opera pro dvě zpěvačky, které se prohánějí na elektrokoloběžkách, a saxofonisty na hooverboardu (balanční kolečko bez řídítek, pozn. red.). Taková opera na kolečkách. Loni měla premiéru, byla uvedena na čtyřech různých místech v Brně.
Není to jen laciný trik, jak připoutat pozornost?
Šli jsme do toho s předsevzetím nedělat žádný laciný trik. Mě totiž laciné triky moc nebaví. Partituře jsem se hudebně věnoval a snažili jsme se o to, aby to mělo hloubku, protože, jak říkáte, by to mohlo k čemusi lacinému trochu sklouzávat.
Jak je dílo náročné pro interprety?
Je docela náročné pro všechny zúčastněné, protože jen stát se saxofonem na hooverboardu a přitom hrát představuje pro hudebníky velkou psychologickou bariéru. Hooverboardy řeším poslední tři měsíce. Jedna část opery se jmenuje Kalibrační mezihra a my skutečně kalibrujeme hooverboardy tak, aby na nich bylo možné stát. Takže jsme se chytili do vlastní pasti.
Neukazuje to, že hudba samotná nestačí, že ji lidé přestali poslouchat a potřebují k ní další silný vjem, nejlépe vizuální?
Myslím si, že ne. Přece jen je to flash mob opera, takže by v ní nějaký scénografický vizuální prvek měl být, aby se bylo na co koukat. Ale docela vám rozumím. Mně osobně stačí k poslechu jenom hudba, jen zvukové médium, a nemám rád ani to, když mi někdo na koncertě říká: Ten houslista hraje tak krásně, tak krásně se na něj dívá.
Nepotřebuju se dívat na houslistu, stačí mi zvukový vjem. Dneska však žijeme v kultuře vizuálu. Mám sedmiletou dceru, která, když si pouští nějakou hudbu, těžko si ji už dokáže představit bez obrazu, jen s videoklipem.
Vy sám ale nerezignujete na složitější formy, že?
Ne, na Ostravských dnech bude 27. srpna uvedena i má skladba pro symfonický orchestr nazvaná Allegory of the Cave II, mýtus o jeskyni. Je to druhý díl orchestrální skladby trochu na způsob Pendereckého De natura sonoris 2. K symfonii se vracím i tím, že to bude čtyřvětá skladba. Měl jsem chuť na něco aspoň půlhodinového, trošku se na tom vyřádit.
František Chaloupka (vpravo) tvrdí, že mu k poslechu stačí hudba bez vizuálního vjemu.
Vedle klasických využíváte i elektrické nástroje. Jaké je propojovat je?
Jsou to dva různé světy, které trošku kolidují. A musím se přiznat, že i v mé psychice. Přes pětadevadesát procent času věnuju skládání pro klasické nástroje. To je pro mě hlavní, cítím se jako skladatel, ale zároveň hraju na elektrickou i akustickou kytaru v různých žánrech.
Mám rád všechny hudební žánry, ale nejvíc mě baví akustický zvuk, jeho kvalita. Dá se dobře definovat v detailu, lze si s ním hrát. A baví mě i živá akustika sálu, kdy se zvuk nese přímo od hráčů do prostoru.
Má v jednadvacátém století smysl rozdělení na vážnou hudbu a nonartificiální a u vážné na minimalisty a aleatoriky?
Rozdělení na žánry je vždy rámcové, je to zjednodušení. Zjednodušování jsou nebezpečná, ale pro nějaké základní obrysy se stále používají. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Posun v jednadvacátém století není zatím takový, jak bych čekal před dvaceti lety, kdy jsem začal skládat a studovat hudbu dvacátého století i tu historickou. Čekal jsem, že dynamika bude rychlejší, ale dvacáté století bylo velice dynamické, a od padesátých let, vlastně už od dvacátých, se v něm odehrálo mnoho věcí, které šly nějakým způsobem do krajností.
Pro mě však jsou pořád avantgardní věci z dvacátého století zajímavější než minimalismus. I když mám rád minimalisty, hlavně naživo, ale k nové hudbě, k avantgardním věcem, se vracím raději, protože v nich nalézám větší inspiraci a odvahu tvůrců riskovat, do něčeho vstoupit, něco rozčísnout, vyjádřit se expresivně, bez mantinelů.
Někteří lidé si spojují mou hudbu s minimalismem, označují mě částečně za minimalistu, ale já spíš inklinuju k spektralismu, k polské sonoristické škole nebo k autorům nové hudby.