Článek
Písně na desce jsou inspirovány řadou žánrů. Je to pro vás přirozené?
Je to můj způsob psaní od dob, kdy jsem začal skládat písničky. Všechna tři alba, která jsme nahráli s mou skupinou Bůhví, i obě má sólová jsou multižánrová. Muzika je pro mě koníček a radost. Živím se jí už dvacet let, a protože se mi za tu dobu nezprotivila, věřím, že to tak zůstane. Baví mě ve většině svých odstínů a variant, které skýtá.
Necháváte se ovlivnit i žánry, které patří k určitým světadílům či oblastem. Je jejich zpracování pro českého muzikanta těžké?
Je těžké v tom, že se to musím naučit. Takové učení mě ale strašně baví. Kdysi, ještě v dobách kapely Bůhví, jsme tomuto dotýkání se stylů z jiných částí světa začali říkat czech world music.
Hudebník Jan Lstibůrek: Skládání na zadané téma je výzva
Jako autora i interpreta mě vždycky baví naplnit žánr po svém, a přitom v něm ponechat jeho původní atmosféru. Jestli se mi to podaří, anebo ne, je pak otázka.
Který žánr je vám nejbližší?
Jelikož se hudbou živím, tak hraju s kapelou a dalšími muzikanty i na různých mejdanech a večírcích. Obvykle po nás chtějí, abychom interpretovali popové či rockové písničky. Snažíme se vybírat ty, které jsou pro nás hudebně zajímavé a muzikantsky si je užijeme. Dostáváme se tak ke kořenům mnoha slavných skladeb, nejčastěji k černošské hudbě či latině. I proto je mi nejbližší jakýsi, řekněme, afro-americký pop-rock-folk. Není to moc konkrétní škatulka, ale jsou v ní pojmenovány žánry a hudba, ze které vycházejí.
Momentálně mě však nejvíce inspirují písničkáři Jack Johnson, George Ezra a podobní. V jejich tvorbě je cítit vliv muziky od třicátých let do současnosti. Líbí se mi, že jsou hudebně poučení a nesnaží se jen plnit zadání rozhlasových stanic. Když člověk pronikne do tajů muziky hlouběji, slyší, kam až se v respektování její historie dostali jiní.
Je vám blízká představa, že jste písničkář s kytarou na pódiu?
Je, ale s kapelou za zády. V podstatě to už naplňuju, protože vydávám druhé sólové album a vystupuju se skupinou, které jsem nechal jméno Bůhví. Jsou to mé koncerty.
Jsem autorem písniček, spolupracuju na některých s textařem Vojtěchem Probstem, a po muzikantech chci, aby vymysleli pro svůj nástroj aranže. Je to běžné, dělá to většina muzikantů. Jinak mi do písniček nezasahují.
Na desce Lucerna v moři jsou skladby z let 2016 až 2019. Je pro vás to období něčím charakteristické?
Přesnější je, že jsem v těch letech písně dokončil. Nadpoloviční většina z nich začala vznikat mnohem dříve, některé už před dvaceti lety. Použil jsem například pár motivů z demonahrávek skupiny Bůhví z roku 2000.
Zpěvák a hudebník Petr Bende: Skládám, múza ode mě neodešla
Jsem typ skladatele, který písně neustále předělává. Někdy třeba i desetkrát, což není zrovna příjemné pro muzikanty, kteří mě doprovázejí. Musí se stále učit nové verze. V momentě, kdy písničku natočím na album, je pro mě definitivně hotová. Pak už ji neupravuju.
Na albu je skladba Podzim, jejímž textem je překlad básně Borise Pasternaka. Jsou pro vás básníci inspirující?
Verše jsou pro mě obecně velmi důležité, především od českých básníků. Když už se věnuju překladu, je pro mě podstatné, kdo je jeho autorem. Pasternakovy verše u nás překládal Jan Zábrana, ale báseň Podzim jsem použil v překladu Jiřího Kovtuna a Luďka Kubišty.
Snažil jsem se ji zhudebnit už před dvaceti lety. Nemohl jsem ale přijít na to, jak ji uchopit jako písňový text, protože mi v ní chyběl refrén. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem spojil dvě Pasternakovy básně dohromady. Jednu celou a ze druhé jsem si vzal fragment, ze kterého jsem udělal refrén.
Francouzský hudebník Woodkid: Snažím se nedržet pravidel
Když jsem studoval na Ježkově konzervatoři tvorbu textu a scénáře, snažil jsem se do tajů poezie proniknout. V textové tvorbě je to pro mě nejzásadnější pramen inspirace.
Který z našich básníků se ve své tvorbě nejvíce přiblížil rytmu písňových textů?
Třeba Václav Hrabě nebo Emanuel Frynta. Skoro všechny jejich básně jsou vlastně písně. Obecně platí, že čím více píše básník rytmicky a vytváří rýmy, tím více se přibližuje kategorii písňového textu. Jednou z vlastností poezie by měla být zpěvnost, která se odhalí, když si ji člověk čte nahlas. Často mě proto při čtení takových básní rovnou napadá melodie.
V roce 1995 jste založil kapelu Bůhví, jejímž členem byl i Ondřej Gregor Brzobohatý. Později jste se rozešli. Sledujete jeho tvorbu?
Sleduju, ale ne detailně. Přiznám se, že jsem neslyšel žádnou jeho sólovou desku celou, jenom singly. V Bůhví jsme spolu dělali jinou hudbu, snažili jsme se o jinou poetiku. Nedovedu si představit, že kdybychom spolu v kapele dál pokračovali, zněly by naše písničky jako ty jeho sólové. Museli bychom najít kompromis.
Existuje ještě vůbec kapela Bůhví?
Samostatné koncerty nemá. Jak jsem ale řekl, ten název používám pro svou doprovodnou skupinu. A nepočítám s tím, že bych v budoucnu znovu koncertoval pod hlavičkou Bůhví, ale bůh ví...