Hudební skladatel Petr Wajsar: Největší inspirací byly promluvy cestujících

Jeho první opera Tramvestie bude mít světovou premiéru 17. dubna na Nové scéně Národního divadla v Praze. Jejím námětem je jízda tramvají mezi Libercem a Jabloncem.

Dostal jsem od produkčního Opery Národního divadla Ivana Bierhanzla zakázku na operu, aniž jsem měl představu, o čem bude. A protože taková zakázka se neodmítá, pátral jsem po různých tématech.

Na představení Reichovy opery Three Tales jsem se potkal s básníkem a literárním performerem Jaromírem Typltem a ten mě nasměroval ke sbírce Pavla Novotného Tramvestie. Vznikla před více než deseti lety inspirována jízdou tramvají mezi Libercem a Jabloncem, při níž Pavel s kamarády nahrávali promluvy cestujících, které se vztahují ke krajině, jíž tramvaj projíždí, nebo k jejich prožitkům v ní.

Je takový sběratel lidských charakterů. Zaměřuje se na obyčejné lidi, kteří tam žijí, žádné celebrity. Jejich promluvy přepisuje do volné poezie, která respektuje strukturu a charakter jejich jazyka.

Absolvoval jsem nejméně deset jízd a také jsem si několikrát celou trať prošel pěšky po kolejích nebo vedle nich. Nádražáci takovým lidem přezdívají šotouš, to jsou ti, kteří je na kolejích štvou. Také mě jednou málem tramvaj přejela, když vyjela nečekaně ze zatáčky.

V tramvaji zní zrychlování a pak hlavně skřípění brzd o koleje. To ostatně několikrát během představení zazní, a to ve formě multifoniků pro klarinet, které mně ten zvuk nejvíce připomínají. Ale největší inspirací byly promluvy cestujících.

Mysleli jsme si, že to bude velice snadné a že nám to půjde samo. Ale to se nestalo a já na operu Tramvestie budu vzpomínat jako na svou psychicky nejnáročnější práci. Prošla několika verzemi, textově i hudebně velmi odlišnými.

Jsou to čtyři příběhy, ale ne přesně dějově definovatelné. Celé je to založené na slovních vztazích. A pak je v ní les, kterým tramvaj projíždí. A les je zvláštní fenomén, který způsobuje ztrátu ega. Mám s tím vlastní zkušenost, protože se hrozně rád toulám lesy v opuštěných místech, třeba v Brdech.

Takže čtyři bezejmenné postavy opery nazvané A, B, C, D se na začátku do jisté míry diferencují. Pak od sebe postupně přejímají charakteristické rysy, až se to v tom lese všechno promíchá a na konci opět vpluje do původních kolejí. To je vlastně jediný příběh opery, jinak je to jen proud vjemů, které jsme se pokusili sjednotit, aby nepůsobily roztříštěně.

Částečně jsme do toho zaintegrovali i živé nahrávky promluv cestujících. Hlavním smyslem je zprostředkovat zážitek z jízdy tramvají, nezatížený příliš konkrétními příběhy. Další důležitou rovinou je vizuální složka, v níž se budou promítat fotografie a texty z Novotného sbírky, krátké, často i přesně nedefinovatelné záblesky krajiny i osudů, tak jak to člověk během jízdy tramvají vnímá.

Právě to bylo zdrojem třecích momentů mezi mnou a Pavlem Novotným. Zatímco já jsem poměrně populisticky vstřícný, on je čirý surrealista. Ale kompromis vzešlý z našich nekonečných diskusí je pro dílo obohacující. Hudba by rozhodně neměla jen ilustrovat, ale někdy jít i proti charakteru situace, měla by vést člověka k zamyšlení, ale také ho oprostit od jeho běžných starostí. V případě Tramvestie je v neposlední řadě nutné si uvědomit, že jde o hudbu k divadlu, v němž velkou roli hrají i ostatní složky.

Určitě ano. I proto jsem si na začátku musel celé libreto vlastním hlasem nahlas přečíst, respektive s jistou emocí předeklamovat a nahrát. A teprve pak jsem ty promluvy podkládal harmonií a přizpůsoboval jim metrum po rytmu řeči. Šlo mi o to, aby zpěváci co nejméně zpívali a víc deklamovali.

Vlastně ano. Kadence řeči mě velmi zajímá.

To je otázka. Jsou i velcí melodici, třeba Ivan Acher ve Sternenhochovi s melodií hodně pracuje. Ale já jsem spíš antioperní člověk. Vokální ano, ale spíš ve smyslu Steva Reicha, rád používám hlas jako instrument a co nejmíň jako lidský hlas. Mám to tak i ve svém působení u skupiny Skety. Ale na druhé straně musím říct, že v případě Tramvestie má i umělá operní stylizace něco do sebe.

Současně se zkoušením Tramvestie pracuju pro Českou filharmonii na nahrávání Koncertu pro violoncello a orchestr finského skladatele Esa-Pekky Salonena. Protože mám od České filharmonie objednávku na vlastní violoncellový koncert, je to pro mě hodně zajímavá zkušenost.

Může se vám hodit na Seznamu: