Hudební skladatel Ondřej Soukup: Mám rád muziku ke všem svým filmům

Hrát ne, ale, byť pořád ještě váhám, protože nejsem moderátor, rád bych si koncert uvedl. Všechno, co se kolem vzniku filmové hudby i filmu samotného dělo, mělo nějaký příběh.

Nikdy to nevzniklo tak, že se člověk posadil, začal skládat a za pár hodin nebo dnů to bylo hotové. Je za tím spousta vykouřených cigaret, vypitých kafí, pochybování, euforie, schůzek, debat a podobně.

Myslím si, že když se ke každému filmu něco řekne, může to lidem odhalit spoustu okolností a přiblížit atmosféru muziky. Proto bych rád během koncertu podal z pódia pár informací nebo zajímavostí.

Hrát bude Filharmonie Hradec Králové, která bude zřejmě rozšířená. Místo pro mě v ní není, ona to zvládne bez mé instrumentální pomoci. Hudbu, která byla syntetická, například pro film Requiem pro panenku, jsem pro ten koncert přepsal do symfonické úpravy.

To je velmi těžká otázka, protože to vlastně pořádně nevím a ani si to netroufnu odhadnout. Přecházím z jedné práce do jiné, píšu písničky, filmovou hudbu, muziku pro reklamy, muzikály, crossoverové projekty. Napsal jsem hudbu pro téměř třicet celovečerních filmů, to nepočítám seriály nebo krátké filmy.

Skládat ji bylo vždycky mým snem, respektive od doby, kdy jsem začal psát, což bylo po mém příchodu na konzervatoř, kam jsem nastoupil po střední škole, tedy asi v osmnácti letech. Kolem mě byli kluci, kteří skládali, a já si řekl, že začnu také. Napadaly mě různé melodie a u spousty z nich jsem si říkal, že by bylo pěkné použít je do filmu. Tehdy jsem o tom začal snít.

Chvíli to ale trvalo, první filmovou hudbu jsem napsal, když mi bylo třicet čtyři let. Ten film režíroval Vít Olmer a jmenoval se Druhý tah pěšcem. Mít od režiséra důvěru jako autor hudby je velmi důležité, protože on na něm pracuje důsledně, má představu, a vy mu to nesmíte zkazit. Od Vítka Olmera to byl tehdy skoro až hrdinský počin, protože já za sebou v tomto oboru v podstatě nic neměl. Byl to nejtěžší krok na cestě k psaní filmové hudby, ale já ho tenkrát konečně udělal.

Mimochodem, původně jsem to měl psát s Jiřím Stivínem, se kterým jsme předtím pracovali na nějakých krátkých filmech. Já napsal základ pro smyčce a on to tehdy přehrál na saxofon. Pak mi sdělil, že bychom podobně mohli udělat i hudbu pro Druhý tah pěšcem. Nakonec na to ale neměl čas a Vítek mi řekl, abych to celé udělal sám.

Většinou už je v základu natočený a já ho viděl. V minulosti jsem ho dostával na video kazetě, dnes na flešce, nebo si ho stáhnu z úschovny. Znám samozřejmě i scénář, ale ten nikdy neřekne, jaké bude režisérovo vidění. Zásadní je proto film vidět, znát ho zpaměti a pak teprve začít skládat.

Často se mi stává už při prvním zhlédnutí, že mě napadne nějaký motiv, který by v něm měl být. Obvykle si ho nahraju a pak ho použiju. Ta první inspirace je důležitá.

To záleží na tom, pro jaký charakter hudby se rozhodnu. Nejprve na demosnímky nasimuluju muziku a ta se potom přehraje živě, aby měl režisér co nejlepší představu. Většinou skládám u piana. Stává se mi také, že třeba jedu v autě, na křižovatce mě něco napadne, tak zajedu stranou, hledám kus papíru tužku a pak si začnu psát notovou osnovu. Asi bych to ale neměl dělat, připadá mi to nebezpečné kvůli provozu.

Hudební nápad, a je jedno, zda melodický, harmonický, rytmický nebo kombinovaný, může opravdu přijít velmi rychle. Potom se ale musí zpracovat a to je docela pracné. Když skládáte pro velký orchestr, bývá rozepisování partitur časově náročné. Když vzniká syntetická muzika, je to sice rychlejší, ale obecně platí, že dotáhnout původní myšlenku do finální podoby je nejpracnější.

V zahraničí má většina slavných a žádaných skladatelů k dispozici jednoho i více orchestrátorů. Hans Zimmer jich má dokonce padesát. Zadá jim čtyř- nebo osmitaktové téma a oni mu z něho vytvoří dvě minuty hudby. Pracuje na tom všech padesát lidí, mají termín, do kdy to musí odevzdat, a Zimmer si pak vybere to nejlepší zpracování. Jeho autoři dostanou zaplaceno, ti ostatní mají smůlu.

U nás si tohle všechno dělají tvůrci sami. Když se to před lety ještě zpracovávalo manuálně, rozepisovali jsme noty na notový papír. Poslední film, k němuž jsem takto napsal muziku, byl Kolja, to byl rok 1996. Od té doby používám notační počítačové programy, což práci přece jenom zjednoduší. Zvuk je sice nepoužitelný, ale party to vytvoří a po zmáčknutí tlačítka vychrlí. Podle nich to pak nahraje orchestr.

Nebyl, protože jsme obdrželi pouze čtyři vstupenky. Rád bych tam letěl, ale režisér Honza Svěrák se mi omluvil, že to nejde. Vstupenky dostali on, scenárista Zdeněk Svěrák, představitel hlavní role Andrej Chalimon a producent Eric Abraham. Mohl jsem přesto letět, ale trčet v davu obdivovatelů před sálem, kde se ceremoniál konal, jsem nechtěl.

Hudba ke Koljovi je řídká a průzračná, hlavní motiv je velice jednoduchý, zahraju ho na piano jednou rukou. V zahraničních filmových časopisech byl ale velmi dobře hodnocen.

Mám rád muziku k filmům Tmavomodrý svět nebo Nejasná zpráva o konci světa. Mám ale vlastně rád muziku ke všem svým filmům. Každý ve mně vzbudil nějaké emoce, a kdyby režiséři chtěli, abych napsal jinou hudbu než tu, kterou jsem jim odevzdal, dělalo by se mi to velice těžko.

Stalo se mi to nedávno. Jiří Vejdělek po mně chtěl, abych napsal hudbu k filmu Tátova volha. Říkal jsem mu, že nemám moc času, ale nakonec jsme se dohodli, že mu napíšu pasáž tak, jak bych si ji hudebně představoval. Složil jsem takovou archaickou muziku, jako do filmu ze sedmdesátých let, protože ta atmosféra na mě při zhlédnutí snímku dýchla. A on si ji ale nevzal. Použil hudbu, kterou bych pro tenhle film nikdy nenapsal, protože jsem to tak necítil.

Skládám muziku k filmu Juraje Jakubiska Perinbaba II., který vzniká. Spolupracuju na ní s Honzou Jiráskem. Nedávno jsem dokončil hudbu k muzikálu Poslední car. Hrát se bude v Německu, napsal jsem ji na objednávku jedné tamní produkce. Nevím, proč oslovila zrovna mě. Možná očekávala, že mám jako Čech blíže k ruské hudbě, kterou v tom muzikálu chtěla mít. Je pravda, že ruskou hudbu miluju, třeba Most přes minulost je ruská píseň, co si budeme namlouvat.

Skládám také muziku na divadelní hru Emilia Marty čili Věc Makropulos. Petr Novotný z toho udělal divadelní hru s písněmi a je to nádherně zpracované. Gábina Osvaldová napsala fenomenální texty, někdy velmi drsné, ale opravdu skvělé.