Zpěvák Petr Kolář: Vždycky jsem se rozhodoval sám

Která vaše pěvecká poloha je základní?

Nejspíš folková, protože jsem ve čtrnácti letech začínal s akustickou kytarou u táboráku. Učil jsem se první akordy, zpíval písničky, které se mi líbily, a byl jsem rád, že jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě chtěli poslouchat.

Má sestra tenkrát zpívala v Nezmarech. Chodil jsem s ní na zkoušky a poslouchal ty krásné francouzské písničky, kterým se tenkrát, ve svých začátcích, věnovali. Jejich přednes byl postavený na sezpívaných vokálech a já je s nadšením poslouchal.

Sestra mi říkala, že na těch zkouškách jsem tři hodiny nezlobil. Měla mě totiž na hlídání a myslím, že to se mnou jinak neměla moc lehké.

Zůstala u zpívání?

Bohužel ne. Vdala se, přivedla na svět potomky a muzika šla stranou.

Pomýšlel jste třeba už na zkouškách Nezmarů, že budete zpěvák?

Vůbec ne, dokonce jsem nechtěl zpívat vůbec. Začínal jsem hrou na piano a potom jsem přešel k bicím. To mě bavilo nejvíc, bubnoval jsem v různých kapelách a mým vzorem byl Phil Collins, který byl tenkrát členem britských Genesis.

Byl to zpívající bubeník.

Střídal se v kapele ve zpěvu s klávesistou Peterem Gabrielem, to je pravda. Mě víc bavilo především hrát na bubny, jenže se ukázalo, že ve skupinách, v nichž jsem byl, nechce zpívat nikdo.

Pomalu jsem tedy přebíral post zpěváka, a když mi bylo sedmnáct, v jedné kapele mi spoluhráči řekli, ať zpívám, že seženou jiného bubeníka. No a já začal pronikat do tajů zpěvu.

Jedna věc je talent, a druhá píle. V jakém poměru byly tyto položky u vás?

Talent se nedá změřit, takže nevím, kolik procent ho mám. Máma hrála na piano, táta zpíval v hospodě lidovky, když si dal tři piva, a nikdo jiný ze starších příbuzných se zpěvu nevěnoval. Vím ale přesně, kolik jsem mu dal a dávám píle já. Je to v součtu pětatřicet roků.

Kolem dvaceti let jsem na sobě prostě začal pracovat. Dostal jsem se v Praze na konzervatoř k profesorce Lídě Nopové a potom jsem deset let studoval operní zpěv.

Zpíval jste někdy v opeře?

Ne, nikdy. Měl jsem ale možnost zpívat s operními pěvci, ať to byli Peter Dvorský, Gabriela Beňačková nebo Eva Urbanová. Obdivuji je, protože operní zpěv je obrovská dřina. Já se do něj nikdy nepouštěl, ale na otevření pražské O2 areny v roce 2004 jsem mohl jako duet zpívat s Evou Urbanovou písničku We Are Champions od Queen. Zrovna nedávno jsem se na YouTube na záznam toho vystoupení díval.

A jaký jste měl pocit?

Upřímně řečeno dobrý. Konfrontace rockového světa, který jsem v té písni zastupoval já, a operního byla od devadesátých let díky Freddiemu Mercurymu ze skupiny Queen a španělské pěvkyni Montserrat Caballé a jejich písni Barcelona velmi populární.

Když jsem začal chodit na operní zpěv, zrovna jsem zpíval v metalové skupině Arakain. Jednou jsem pozval paní profesorku na náš koncert. Byl pod širým nebem, pršelo, v areálu bylo bláto, ale ona dorazila v lodičkách a vystoupení si vyslechla. Na nejbližší hodině mi pak řekla: „Petře, dobré, ale proč tolik řvete?“

Já jí odpověděl, že to heavy metal vyžaduje, ale že by asi nevěřila, jak moc mi na svých hodinách pomáhá v tom, abych mohl na koncertech takhle řvát a pak druhý den vystoupit v muzikálu Johanka z Arku vedle Lucie Bílé a zazpívat tam part, který je mnohem těžší než písničky Arakainu. Myslím si, že tenhle můj přístup přijala až po pár letech. No a já až po pár letech pochopil, co mi vlastně chtěla předat.

Co to bylo?

Hlavně pravidla techniky zpěvu, práce s hlasem a schopnost mít ho pod kontrolou. Když jsem to pochopil, další dva roky mi trvalo, než jsem se s tím naučil zacházet, a další dva, než jsem s tím uměl pracovat tak, aby mi to bylo ku prospěchu.

Dnes jsem díky tomu v situaci, že ač jsem třeba nějak hendikepovaný, anebo je hluboká noc, ve které mě probudíte, jsem schopen zazpívat v podstatě cokoli. Učím se ale dál. Nikdy to nekončí.

V devadesátých letech jste zpíval po Báře Basikové v Precedensu. Jak jste zvládal její party?

Těžké bylo už jen to, že jsem si troufl ji nahradit. Některé její party jsem zpíval v původní tónině, to byl masakr. Můj hlas je ale baryton s přesahem, což se mi hodilo. S tímhle vybavením se mi podařilo její těžké pasáže zvládnout. Na desce La La Lá v roce 1997 už byly písničky, které vznikaly pro mě, na koncertech jsme ale pořád hráli i ty Bářiny. Byla to výzva.

Výzva jistě byl i váš příchod do Arakainu, v němž jste nahradil Aleše Brichtu, miláčka publika. Dávali vám fanoušci najevo nevoli?

Něco málo se dělo, ale nebylo to nic, na co bych si pamatoval. Býval jsem prakticky denně v pražském klubu Kain, který vlastnili kluci z Arakainu. Chodili tam jejich největší fanoušci, takže kdyby se mnou měli problém, určitě by mi to dali najevo. S Arakainem jsem natočil dvě desky a některé písničky z nich hraje na koncertech dodnes. Nebyla to tedy marná práce.

Po odchodu z Arakainu v roce 2005 jste přešel na sólovou dráhu. Vaše nové skladby byly popové a kvůli tomu se změnilo i vaše publikum. Bylo to příjemné?

Rozhodně, protože jsem věděl, co dělám a kam směřuji. Nepříjemné bylo jen to, že jsem si musel na mnohá vystoupení brát sako, které nenosím rád. Občas jsem zpíval v estrádách a v nich bylo vyžadováno.

Karel Gott mi tenkrát na jedné takové akci řekl: Vidíš, kdyby ses takhle oblékal už dříve a kdyby sis ostříhal vlasy, mohl jsi to dotáhnout daleko. Já mu na to odpověděl, že bych se necítil moc dobře.

Zajímavé je, že když mi skladatel Karel Svoboda a textař Petr Šiška napsali písničku Ještě že tě lásko mám, byl jsem pořád v Arakainu. Vzpomínám si, že jsme ji hráli na koncertu v pražské Lucerně. Dokonce z něj existuje záznam. Já ji potom vydal na sólovém počinu s názvem Album jako bonus a něco se stalo.

Desky se prodalo hodně, byla platinová, a já začal dělat písničky, které si oblíbilo spíše popové publikum. Rozhodl jsem se tak sám, jako vždycky.

Proč vzniklo vaše akustické album Tajný místa?

Akustické úpravy mých písniček vznikly už pro velké koncerty v Praze na Žofíně a v Rudolfinu, na nichž jsem hrál s kapelou a smyčcovým kvartetem. Když jsem loni vydal singl Tajný místa, napadlo mě ta tajná místa hledat. Začal jsem jezdit po republice a objevovat kostely, o které církev nemá zájem, nechodí do nich lidé, nekonají se tam mše, ale snaží je se udržet obce nebo soukromníci.

Ve druhé fázi jsme v nich začali hrát, abychom ze vstupného získali nějaké peníze a těm objektům pomohli. Pro ty koncerty byly ideální skromné akustické úpravy písniček. A potom za mnou začali chodit lidé a ptali se, kde by mohli ty akustické verze slyšet. Odpovídal jsem, že existují jen studiové, ale oni se ptali na ty, které slyšeli na koncertech. Tak vzniklo album Tajný místa.

Pomohli jste těm místům?

Někde pomohly koncerty více, jinde méně. Třeba v obci Paštiky na Strakonicku jsme hráli pro tamní kostel už dvakrát. Nebyl v něm zvon, a tak jsme z listopadového vystoupení zaplatili jednu polovinu jeho výroby a z letošního dubnového druhou. Takových příběhů jsou mraky. Obdivuji lidi, kteří se o kostely starají, a jsem rád, že jim mohu pomoci. Ta místa za to stojí.