Hlavní obsah

Zpěvák Ondřej Hejma: Sametová na albu málem nebyla

6:12
6:12

Poslechněte si tento článek

Měli za sebou šestnáct let existence, dvě průměrně přijatá alba a na koncertech se mohli spolehnout jen na věrné publikum. V roce 1994 ale vydali desku Yellow Dog a vše se změnilo. Skupina Žlutý pes rovnou skočila mezi nejpopulárnější v zemi. V rozhovoru nejen na to vzpomíná její spoluzakladatel Ondřej Hejma.

Foto: Jan Handrejch, Novinky

Ondřej Hejma skupinu Žlutý pes v roce 1978 spoluzakládal.

Článek

Největším hitem alba Yellow Dog a dosud možná i největším hitem Žlutého psa je písnička Sametová. Jak se narodila?

Bylo to dost zamotané. Text vznikal už v osmdesátých letech, tehdy ovšem na jinou muziku. Pojal jsem v něm myšlenku, kterou lidé znají třeba z filmu Šakalí léta, sice že hudba měla vliv na všechny společenské změny, které tu probíhaly.

Probíral jsem v něm dekády od padesátých let, vznikly melodie i refrén, ale na koncertech ta píseň nezabírala. Přestali jsme ji tedy hrát a uložili takříkajíc do šuplíku.

Po revoluci jsme pak sháněli hit a já si řekl, že ta písnička nemá špatný nápad, a rozhodl jsem se ji dokončit. Ponechal jsem sloky o padesátých a šedesátých létech, další jsem dal pryč, dopsal jsem slova o období perestrojky, vymyslel nový refrén a bylo to.

V devadesátých letech jste říkal, že ta písnička na desce vůbec nemusela být. Co stálo v cestě?

Když jsem ji já, folkový vypravěč, ostatním klukům z kapely, těžkým rockerům, s kytarou přehrál, trochu se mračili. Měl jsem ale respekt, takže ji nakonec vzali. Kytarista Zdeněk Juračka do ní dokonce vstřícně přidal jeden průchozí akord a já mu za to dal polovinu autorství.

Natočili jsme ji tedy jako demosnímek a následně ji na tehdejší vydavatelské firmě Bonton spolu s ostatními prezentovali.

Upozorňovali jsme při tom na skvělé melodie, texty, kytarová sóla a rockové nápady všech ostatních písniček. Když v závěru došlo i na Sametovou, lidé z firmy zpozorněli. Ihned je zaujala a říkali, že je dobrá. A měli pravdu.

Vy jste v ní předtím hit nepoznali?

Já jí jako její autor věřil, ale upřímně řečeno jsme nevěděli, co je to mít hit a jak zní. Přestože nám bylo čtyřicet i víc, byli jsme kapela, která hrála jižanský rock a blues. To byl náš svět a v něm se na hity moc nehraje.

Ale se Sametovou to tenkrát byla dobrá zkušenost, protože když jsem po letech napsal písničku Modrá, hned jsem věděl, že je to pecka. Byl jsem o hodně zkušenější.

Jako první ale hit v Sametové poznal Olda Říha z Katapultu. Když jsme ji nahrávali ve studiu Sono, tehdy ještě v Praze v Řepích, zničehonic se objevil v sále, protože měl v okolí nějaké vyřizování, a nadšeně vykřikoval: Hele, takhle přesně teď budeme hrát. Tohle se ti fakt povedlo.

Foto: Supraphon

Obal alba

Hitem z alba Yellow Dog je i písnička Náruživá…

Náruživá byl fofr. Kytarista Franta Kotva přinesl hudbu a já napsal text o dívce, která je pořád veselá a nedělá s ničím cavyky. Prostě hudebníkův sen. Stále nám to ale nelepilo dohromady.

A potom jsme s Frantou seděli v klubu Bunkr, já měl na účtence text, zkoušel jsem do hudby zpívat a Frantu najednou napadlo, že ji budeme hrát v polovičním tempu. Díky tomu vznikl ten táhlý refrén a vlastně celá písnička. Byla najednou jiná a oba jsme z ní byli nadšení.

Zmínil jste klub Bunkr. Byl pro vás důležitý?

Byl nesmírně důležitý. Když vznikl, stal se náš kytarista Franta Kotva, který už bohužel není mezi námi, jeho produkčním. Díky tomu jsme tam měli zkušebnu, hráli jsme v něm, scházeli se a setkávali i s druhou kapelou, která tam měla zázemí. Tou byla Lucie.

Zatímco tedy v naší zkušebně vznikala Sametová, za zdí byla slyšet vznikající píseň Amerika. Byly to tenkrát šťastné časy. Bunkr byl továrna na muziku. David Koller a Robert Kodym ostatně zpívají v refrénu Sametové. A Robert je slyšet, jak křičí v písni Dej si ještě jednu.

Ve skladbě Skoro blues vzpomínáte s určitým nadhledem na to, jak vás v roce 1993 na koncertě v Brně bodl jeden divák. Jak k tomu došlo?

Byla to nešťastná událost, o které nerad mluvím. Stalo se to na pódiu a nebylo pro mě pak jednoduché se na ně vrátit. Řekl jsem si, že o té události napíšu text na písničku Boba Dylana, a jelikož on píše texty trochu zašifrovaně, rozhodl jsem se pro podobný postup.

Psal jsem ho v rehabilitačním ústavu v Praze na Malvazinkách a v textu je všechno.

V jednom bytě na náměstí v Brně, kde se koncert konal, slavila tchyně toho pána, co mě napadl, devadesáté narozeniny.

Strašně ho ta muzika štvala, a tak v noci vylezl a šel na pódium, aby prý, jak řekl u soudu, probodl buben. Sápal se k němu a já se ho snažil dostat pryč. No a přitom mě maličko škrábl nožem. Určitě to nebyl cílený útok na mě.

Na tom brněnském koncertu vystupovali i Lucie Bílá, Kamil Střihavka, Michal Prokop a další, takže to klidně mohl odnést někdo jiný.

Jakou roli hraje z vašeho subjektivního pohledu album Yellow Dog ve vaší diskografii?

Naprosto klíčovou. Doteď z něho na koncertech hrajeme čtyři pět písniček, což je na jedno cédéčko hodně. První naše porevoluční album Hoši z východního bloku jsme v roce 1992 vydali samizdatem.

Na něm jsme se všechno učili, produkci, organizování času, propagaci a podobně. U lidí propadlo, ale my už uměli věci, které jsme pak využili při vzniku desky Yellow Dog. Dokázali jsme využít předtím nabytých zkušeností.

Výběr článků

Načítám