Zpěvák Miloš Dodo Doležal: Rock by měl klást otázky systému

Vaše nové album vnímám jako bytostně rockové…

To je zvláštní. Já si to nemyslím, ale je fakt, že spousta lidí si ho poslechla a řekla mi, že metal je pryč. Plánoval jsem hlavně písničky, na styl jsem nebral ohled. V rytmu nicméně metal vnímám.

Možná se na mně ve finále podepsalo, že při práci na deskách Revisited I. a II. s písněmi kapely Vitacit, které byly vydány v letech 2021 a 2022, jsem měl metalu tolik, že jsem se od něho intuitivně odklonil. Já ale nekalkuluju. Výsledek je přirozený a odpovídá mému současnému hudebnímu rozpoložení.

V nových skladbách jsou vaše hudební kořeny, které jsou zapuštěné v rocku osmdesátých let. Proč jste nehledal modernější sound?

Kdybych chtěl, asi bych věděl, jak natáčení uchopit a koho přizvat ke spolupráci. Nejsem však ochoten smířit se s tím, že bych při natáčení využíval studiových mašin a méně používal živé nástroje.

Takzvaného moderního soundu se dnes obvykle dosahuje tím, že se vezmou nové studiové technologie a s nimi se pak album natočí. Ve výsledku je těžké rozeznat jednu kapelu od druhé. Všechny používají podobné samply, na které naroubují své akordy a zpěv.

Potíž je, že když dnes vydavatelské společnosti podepisují smlouvu s umělci, přesně vědí, jak by jejich písně měly znít.

Nehledají originalitu, jak ji hledali vydavatelé v šedesátých nebo sedmdesátých letech. Hledají zvuk, o němž vědí, že se aktuálně dobře prodává.

Když je tedy v nějaké době populární určitý zvuk nebo styl, chtějí je mít v nabídce všichni. Tak dnes funguje hudební průmysl.

V devadesátých letech jste byl autorem písně Soudím, která byla hitem. V čem je její kouzlo?

Hitem se stala náhodou. V roce 1992 vznikla a nikdo nevěděl, co bude. Podle požadavků tehdejších rádií měla zůstat stranou. Má pět minut, dlouhý rozjezd, refrén nezačne do minuty a podobně. To všechno rádia, která v té době rozhodovala o tom, co se bude hrát, vyžadovala.

Jenže Soudím nejspíš přišla v pravý čas do správné doby. Pozvolna ji začaly hrát rádia i televize a stal se z ní hit. Podotýkám, že takové štěstí má muzikant v životě jednou dvakrát. A je jedno, že se pak třeba snaží napsat další písně, při jejichž tvorbě vychází z té úspěšné.

Hitem byl i váš duet s americkým zpěvákem a kytaristou Guyem Mannem - Dudem Karlův most z roku 1994. To byla také náhoda?

Guy byl zkušenější než já a ve své tvorbě takzvaně šel po silných melodických písních. Já u Karlova mostu vymyslel melodie a harmonie, zvuk zpracoval on. Kdyby to bylo na mně, byl by daleko rockovější, ale on si prosadil ten popový. Měl vizi a já se jí podřídil.

Je na desce Level 777 píseň, která by se mohla dvěma jmenovaným přiblížit?

To nevím, protože to nepoznám. Ukáže to čas. V roce 2012 jsem vydal album Gen Sumerian, na němž je písnička Vítr a mrak. Napsal jsem ji ve dvě ráno asi za čtvrt hodiny. Je o vztahu, a myslím, že je v podstatě obyčejná. Už tři roky ji ale hrají rádia. Jejich dramaturgové si ji sami našli a pomalu se z ní stává jedna z nejdůležitějších písní mé hudební dráhy.

Nejsilnější písničky na deskách se většinou hledají tak, že autor osloví deset až patnáct blízkých lidí z různých sociálních skupin a různého věku, pošle jim album a požádá je, aby mu napsali názvy skladeb, které je nejvíc oslovily. Podle výsledku se pak dá poznat, které by mohly u lidí fungovat nejlépe. Já to ale neudělal, takže uvidím, co se stane.

Jak dnes vnímáte úlohu rocku v hudebním světě?

Vždycky jsem byl přesvědčen, že by rocková hudba měla klást otázky systému. Fungovalo to skvěle v šedesátých až devadesátých letech, ale potom systém vymyslel způsob, jak to změnit. Naučil se muzikanty umlčet tím, že jim sáhl na peníze. A oni se o ně začali bát.

Pro systém není těžké ovlivnit finanční situaci kohokoli. Proto je dnes rocková hudba taková bezzubá. Rockeři mají co ztratit a bojí se. Mnohem více odvahy mají ti, kteří ještě peníze nevydělali. Neoslovují ale zase tolik lidí.

Já měl při tvorbě téhle desky absolutní svobodu, a tak jsem se snažil udělat kvalitní hudbu s texty k zamyšlení. A ano, jsou v ní otázky kladené systému.

Co je tedy Level 777?

Odráží se od biblického čísla 666, což je označení pro bytost, jejíž limit končí na šesté čakře. Tři čísla jsou tři úrovně čakry, úroveň ducha, duše a fyzična. Spojení s bohem symbolizuje sedmá čakra, ale současný svět je postaven tak, aby se k ní osazenstvo planety nedostalo.

Byly tu civilizace spojené s bohem. Ti lidé nevěděli, co je něco vlastnit, co je dluh, měli respekt k zemi, vodě, přírodě, svobodě. Jenže další generace takové civilizace zničily, protože je považovaly za primitivní.

Teď máme banky, v nich dluhy, máme deprese, lidi závislé na technologiích, práškách a alkoholu. Svět je materiálně postavený, protože to lidem vyhovuje. Cesta k sedmé čakře je tím pádem zastřená. Myslím si přesto, že všichni lidé vnitřně cítí, že na planetě budou muset nastat změny, díky kterým se vrátí k vyšším hodnotám, ke spojení s bohem. O tom je má deska. Není to kázání, je to konstatování.

Loni jste albem Zemětřesení 2 - Finále uzavřel svůj třicetiletý život s písněmi Jiřího Schelingera. Jak na ty časy pohlížíte?

Projekt Zemětřesení začal v roce 1993. Aleš Brichta, Vlasta Henych, Štěpán Smetáček a já jsme chtěli připomenout Schelingerovy písničky. Zpracovali jsme zčásti nevydané album Zemětřesení, k tomu vybrali hity, ale už tehdy jsme věděli, že by ještě bylo na čem pracovat. Myslel jsem si, že po nás přijde někdo, kdo tu práci dokončí. To se však nestalo.

V letech 1993 a 1994 chodil na naše koncerty v Praze otec Jirky Schelingera. Přicházel v obleku, zůstal na celé vystoupení, potom za námi přišel do šatny a byl velice milý.

Z našich rozhovorů, kdy jsem s ním strávil nejvíce času, si pamatuji mnoho věcí. Byl rád, že jsme ten projekt udělali a že jsme Jirku zase dostali mezi lidi. Také říkal, že děkuje, že jsme znovu vytáhli na pódia jeho druhého syna Milana, a abychom pokračovali.

Proč jste pokračovali až po pětadvaceti letech?

Pan Schelinger v roce 1996 zemřel, Milan se vydal svou cestou, stejně jako my. Nebyl žádný tvůrčí tlak. V roce 2018 jsme si ale naplánovali pár výročních koncertů a já navrhnul tu práci dokončit. Důležitým bodem byl i zájem vydavatele Vladimíra Kočandrleho.

V roce 2020 vyšlo album Zemětřesení 2, už v naší pozměněné sestavě. Vše jsme uzavřeli loni titulem Finále. Jsem rád, že jsme to dotáhli do konce, tak to mělo být. Teď už zbývá vydat jen živé album. V plánu máme i nějaké nárazové koncerty.