Zpěvák Jaroslav Albert Kronek: S kapelou se dá dělat větší cirkus

Sedmdesátka je strašné číslo, ale stejně strašné už byly šedesátka a padesátka. Naštěstí jsou se mnou po celou dobu fanoušci, kteří mi dovolují se od těch nepříjemných čísel vzdalovat. Od začátku každého koncertu dobře vnímám tu hladinu pod pódiem, diváky, kteří mě energií, kterou vydávají, dostávají do pohybu. Věk se v tu chvíli nepočítá.

Opravdu. Co jiného? Jaký motor, jaká vlna, jaká síla mnou prostupují a něco se mnou dělají. Myslím si, že každý zpěvák, hudebník či divák tu směnu energií při koncertě vnímá. Probouzí v nich a vytváří svět jiným sotva pochopitelný.

Bylo jich víc. Třeba když jsem šel asi ve čtyřech letech s maminkou ke švadleně. Měla dílnu na zastáveckém nádraží pod takzvaným stavidlem, což byla věž, kde chlap v modrém přehazoval výhybky.

Samozřejmě mě nebavilo koukat na sešpendlenou mámu. Chtěl jsem se jít podívat do té věže a nenapadlo mě nic jiného, než si pod ní stoupnout a řvát písničku Andulka šafářova tak nahlas a dlouho, až z ní vykoukl chlapík v uniformě a řekl mi: Tak pojď! Vycupital jsem po schodech a došlo mi, že jsem si tu odměnu vyzpíval.

O Vánocích jsem pak dostal kytaru Cremona Luby, která stála sto šedesát pět korun. Naučil jsem se na ni pár akordů a postupně i písničky od Petra Nováka. Holky, kterým jsem je hrál, měly velké lesklé oči a mně z toho strašně rychle tlouklo srdce. Tenkrát jsem se rozhodl, že chci hrát a zpívat.

Jednou mi má teta z Hané řekla, že v životě budu vystupovat leda tak z autobusu. A tak jsem na jedné školní brigádě s naší stavební průmyslovkou na Vysočině přijal nabídku, abych zahrál něco k tanci všem. Popadl jsem kytaru, vylezl na stůl a začal to řezat.

Po dvaceti minutách jsem zjistil, že jsou všichni pryč. Rozdivočelí tanečníci sbalili holky a zmizeli do okolních lesů. A já, interpret, zůstal s kytarou opuštěný a smutný.

Na to konto mi došlo, že už na pódiu nesmím být sám. Bylo třeba, aby se pozornost diváků soustředila nejen na mě, nýbrž i na mé kolegy, a já se mohl i z pódia víc věnovat děvčatům. Aspoň pohledům do tváří a do očí.

Vstoupil jsem do království kapel s vědomím, že sám nejsem nic, ale se spoluhráči, tedy s kapelou, se dá přinejmenším dělat větší a zajímavější cirkus.

Jasně. Vstoupilo to do mě v pubertě a dodnes jsem se toho sbližování s Múzami nezbavil. Když to ale trochu přeženu, můžu říct, že dokonce přišlo období, kdy jsem písně dělal kvůli chlapům.

Začátkem devadesátých let jsem viděl v televizi film o našich válečných pilotech bojujících v RAF. Nic jsem o nich do té doby nevěděl, ale tihle zapomenutí muži ve mně probudili novou vášeň.

Vzal jsem si od kolegy Mirka Horňáka jednu hezkou melodii, sedl si s půllitrem becherovky a do rána napsal text Zapomenutí muži. Tu písničku těm chlapům hrajeme hlavně v květnu, kdy si připomínáme konec války.

V roce 1980 jsem na pozvání přišel do Kernu. Fungovalo nám to a od začátku to byla hodně silná a omamná káva. Hráli jsme převzaté písně, světový heavy materiál. Postupně k nim přibyly i vlastní, a to byl začátek.

Jasně si vzpomínám, jak jsme v létě roku 1982 na prašném hřišti v Dolních Kounicích na tancovačce lidem řekli, že jim zahrajeme i novou pecku, kterou jsme dokončili na poslední zkoušce. Hráli jsme ji asi pětkrát a pak už s námi těch skoro tisíc návštěvníků, kteří přišli, zpívalo refrén. Poprvé si zařvali …blízko nás, místo máš… Potom už jsme se věnovali vlastním písničkám víc, až v repertoáru převládly. Ty roky byly nejlepší.

Přijel jsem jednou ve dvaaosmdesátém roce z tancovačky domů ve dvě hodiny ráno, vysílený, vykřičený a s duněním v hlavě. Vlezl jsem do sprchy a do zvuku tekoucí vody mi v hlavě hrála písnička Holy Diver od Ronnieho Jamese Dia, kterou jsme také ten večer hráli.

Do toho dunění a šustění vody mi v hlavě zaznělo něco, co jsem si potřeboval zapamatovat. Blízko nás, místo máš… Představoval jsem si, jak to hrajeme a lidé zpívají s námi. Byl to krásný pocit, který se pak na zkoušce dotáhl do finální podoby. A fungovalo to přesně tak, jak jsem si přál.

Původně to byla akustická odnož Kernu, která prostě hrála potichu tam, kde to pořadatelé chtěli. V roce 2008 ale došlo v Kernu k fatální výměně názorů na téma budoucnost, která vedla k tomu, že jsem se rozhodl v kapele skončit. Neprali jsme se a nenadávali si. Jenom jsem odešel.

Věděl jsem, že chci zpívat a hrát dál, a protože jsem měl v té době slabost pro akustické hraní, udělal jsem z té akustické odnože Kernu regulérní kapelu Alband. Za necelý rok jsme nahráli první album Kalibrace smyslů a hrajeme dodnes. Pořád mě to baví.

O onemocnění uzlin. Lékaři mi říkali, že je to to nejlehčí, co může chlapa v rámci rakovinových nemocí potkat, že ten tumor je zapouzdřený a že nepřijdu o hlas. Věřil jsem, že to nebude fatální, věřil jim. Navíc nádor, který byl velký asi jako pěst, nemetastázoval.

Odoperovali mi ho a já se podrobil ozařování. Po něm mi změkl jazyk, nemohl jsem polykat, voda se proměnila v bláto a nemohl jsem ani jíst. To všechno jsem však naštěstí překonal.

Po deseti letech mi ještě vyřízli nezhoubný polyp na levé hlasivce a primář, který mě operoval tehdy i předtím, mi po zásahu řekl, že mi to bude zpívat ještě lépe. Vlastně měl pravdu. Zpívá mi to opravdu skvěle. Nikdy se mi nezpívalo líp.