Zpěvák Jan Toužimský ze skupiny Arakain: Koncert je jako lekce aerobiku

V Arakainu jste už dvacet let. Jaká ta doba byla?

Byla a je nádherná. Vždycky jsem v sobě měl zakódovanou metalovou muziku, a jak šel čas, uvědomil jsem si, že si přeju v nějaké takové kapele být. Když tedy za mnou v roce 2004 kluci z Arakainu do mé tehdejší garsonky v Praze v Biskupcově ulici přišli, byl jsem nadšen.

Samozřejmě jsem si uvědomil, že Arakain je slavná kapela a být zpěvákem po Aleši Brichtovi a Petru Kolářovi bude velká odpovědnost. Nabídku jsem ale přijal, protože byla vysněná.

Proč členové kapely oslovili zrovna vás?

Pár měsíců předtím jsem působil v muzikálu Excalibur, který se hrál v tehdejším pražském Divadle Ta Fantastika, dnes Divadle Lucie Bílé. Kluci z Arakainu jsou Lucčini kamarádi a ona je vlastně stálým členem kapely, byť s ní vystupuje, jen když má čas. Viděli mě v roli Artuše, ve které jsem mimochodem alternoval s Kamilem Střihavkou a Petrem Kolářem, jejich tehdejším zpěvákem.

Později jsem nazpíval nějaké písničky pro Jirku Urbana mladšího, syna kytaristy Arakainu. Pustil je tehdy tátovi, on si mě tím možná připomněl a bylo to. Pak za mnou kluci přišli a řekli mi, že u nich končí Petr Kolář, jestli bych to vzal místo něho.

Proč jste chtěl být zrovna metalový zpěvák?

Protože mě od útlého mládí moji bratranci krmili metalovou hudbou. Díky tomu jsem si k ní vybudoval vztah. Mezitím jsem zjistil, že mě baví hrát na španělku. Od ní jsem přešel k elektrické kytaře, na střední škole jsem si k ní pořídil aparát a potom jsem coby člen kapely Simon zaskakoval za našeho zpěváka, který nám pořád někam utíkal.

Zpíval jsem z donucení, neměl jsem z toho velkou radost, jenže moji spoluhráči si na to zvykli a já se stal zpěvákem. S metalem se to pak nejlépe sešlo v Arakainu.

Dostal jste v Divadle Ta Fantastika od Lucie Bílé, Petra Koláře nebo Kamila Střihavky nějaké zásadní rady do pěveckého života?

V restauraci U Zlatého stromu, která byla kousek vedle divadla, jsme si dávali rady všichni. Těžím z nich vlastně pořád. Můžu říct, že mě tam vyučili.

Je ale pravda, že rozezpívávat před koncertem jsem se začal teprve nedávno, protože postupující věk hlasivky pomalu unavuje. Jsem takový samorost. Byl jsem jen párkrát na lekci zpěvu u Lindy Finkové, která je naprosto báječná pedagožka. Dala mi základ pro to, jak s hlasem nakládat. Po čase mě ale poslala do háje, protože jsem nebyl dobrý žák, a já si šel svou cestou.

Se skupinou Arakain jste loni koncertem v O2 universu oslavili čtyřicet let její existence. Jak dlouho jste ho připravovali?

Asi rok a půl. Měli jsme ale rozdělené role a já měl na starost technické věci, tedy na co se bude ten koncert natáčet, jak se bude natáčet, jaké záznamy budeme mít a podobně. Bylo to hodně intenzivní.

Hovořil jste pak do toho, jaké skladby budete ten večer hrát?

Do toho už nemluvím řadu let, protože se ukázalo, že mám jiný vkus než ostatní kluci v kapele. Písničky, které se mi líbí nejvíce, bohužel nejsou podle nich tak silné, aby na koncertech fanoušky výrazněji zasáhly.

Výběr skladeb tedy nechávám na ostatních, přičemž v posledních letech, a to je zajímavé, tvoří programy koncertů náš dvorní zvukař Ondřej Martínek. Čerpá při tom i z toho, že když si kolem jeho mixážního pultu stoupnou lidi a diskutují o tom, co bylo dobré a co ne, naslouchá a na základě toho i svého vkusu nám pak doporučí, jak by měly koncerty co do programu vypadat.

Původním zpěvákem Arakainu byl do roku 2002 Aleš Brichta. Skalní fanoušci na něj stále rádi vzpomínají. Jak těžké pro vás je zpívat písně, které se staly populární v jeho interpretaci?

Dnes už to takhle nevnímám. Když jsem ale v roce 2004 nastoupil, neexistovala ještě cédéčka, která bych nazpíval já. Musel jsem se ujmout písní po Aleši i Petrovi Kolářovi. Některé se mi zpívaly lépe, jiné hůře, ale vždycky jsem se snažil zachovat v nich původní melodickou linku. Dodnes jsem přesvědčen, že u skladeb, které už mají lidé v určité podobě naposlouchané, to tak má být.

Potom už do repertoáru přicházely i písně z alb, které jsem nazpíval já. V nich jsem se mohl více realizovat.

Výroční koncert trval sto čtyřicet minut. Byl fyzicky náročný?

Byl nesmírně náročný, ale to je každý koncert. Osobně bych je přirovnal k intenzivní lekci aerobiku. Jsme po něm unavení a leje z nás. V O2 universu jsem ale měl naštěstí možnost si občas odpočinout, to když přišli hosté Lucie Bílá a Petr Kolář. Na rozdíl od ostatních kluků z kapely jsem ve chvíli, kdy zpívali, nemusel být v zápřahu.

Proč jste si vybrali jako hosty jen Lucii Bílou a Petra Koláře?

Na pódiu byli proto, že v Arakainu zpívali. Pozvali jsme ale všechny bývalé členy, někteří přišli, někteří ne. Během koncertu jsme je připomněli.

Co teď Arakain chystá?

Pomalu připravujeme desku. Vydali jsme už písničku Sedm hříchů a rádi bychom nahráli další. Protože si chceme za novým albem stoprocentně stát, rozhodli jsme se postupovat tak, že budeme vydávat singly, a až jich bude dost, naskládáme je na desku.

Rozhodli jsme se také pracovat s producentem, což je pro Arakain velmi netypické. V minulosti jsme si totiž obvykle dělali produkci desek sami. Sedm hříchů s námi ale natočil Martin Hollander. Rád bych, abychom s ním pracovali i na dalších písních, protože jsem s výslednou podobou té písně spokojený. Uvidíme ale, jestli bude mít dostatek času. Je velmi vytížený.