Zpěvák Honza Ponocný vzpomíná na Ivana Krále i Mira Žbirku a říká: Nástroj v ruce je anténa na písně

Ivan Král, Miro Žbirka ani Bradley Stratton už nejsou mezi živými. Jak na ně vzpomínáte?

Všichni bohužel odešli zhruba ve stejné době, během nějakých dvou let. Byli to lidé, s nimiž jsem strávil spoustu času. Abych ale nezačínal pesimisticky, musím říct, že cítím vděk za to, že jsem s nimi mohl hrát. Snažím se být při práci s každým hudebníkem vnímavý a byl jsem snad dost i při setkáváních s nimi. Myslím, že mě každý z nich něco naučil. Každý byl ale jiný.

V čem?

Bradley byl něco jako můj brácha. Na spoustu věcí jsme měli stejný názor, skvěle jsme si rozuměli. Měli jsme kapelu Circus Praha, která fungovala hlavně v devadesátých letech.

Ivan pro mě byl ikona od dětství. Když jsme se seznámili, byla to pro mě událost. Fascinovalo mě, jak se choval. Vzpomínám si na jeden moment při našem vystoupení na Sázavafestu. Lilo jako z konve, ale on šel až na kraj pódia, a přestože šňůrou od kytary shodil mikrofon, chtěl být na dosah lidí. Viděl jsem, jak ho hltají očima, a v tu chvíli jsem si řekl: Ty vole, ty hraješ se světovou hvězdou.

On přitom nebyl hvězdou v mainstreamovém smyslu slova. Práce s ním byla navíc velký punk v tom smyslu, že jsem nikdy nevěděl, co se v příštích chvílích stane. Třeba písničku Dancing Barefoot, kterou napsal pro Patti Smithovou, začal hrát dvakrát pomaleji, než jak zněla původní nahrávka. Anebo dvakrát rychleji. Bylo to jako být na pódiu s Bobem Dylanem, u kterého také nevíte, jakou podobu bude skladba mít.

Byli jste přátelé?

Přestože jsme nebyli stejná generace, byli jsme si blízcí duševně. Jezdil za mnou domů a zkoušeli jsme u nás v kuchyni. Troufnu si říct, že jsme byli blízcí kamarádi.

Moc mě pak potěšilo, když on, pro mě jeden z nejlepších světových autorů, po mně na konci svého života chtěl písničky. Napsal jsem mu jednu, která se mu moc líbila. Chystali jsme se ji nahrát, ale už jsme to nestihli. Já ji ale nedávno dodělal, napsal jsem k ní text a nahrál ji na album Lost Angeles. Je o Ivanovi a jmenuje se Alright.

Byl jste i členem kapely Mira Žbirky…

S ním jsem spolupracoval nejdéle, skoro pětadvacet let. Měl jsem k němu jiný druh respektu. Byl velmi veselý, přátelský a vtipný, přitom si zachovával odstup. Všichni v kapele jsme to respektovali. Nikdy třeba nebyl u nás doma a já s ním netrávil víc času, než jaký naše spolupráce vyžadovala.

Jaké písničky jsou na vašem albu Lost Angeles?

Přestože jsem jako Circus Ponorka nevydal album plných jedenáct let, pořád jsem hrál a skládal. Také jsem produkoval písně jiných. Oslovují mě i amatérští muzikanti, s nimiž mě práce z mnoha důvodů baví, například kvůli tomu, že v ní není tolik stresu. Přinesou mi třeba demosnímek nahraný na mobilním telefonu a já z toho záznamu vymýšlím aranž.

Pořád jsem tedy pracoval, nikdy jsem z hudby nevypadl. Jen jsem jako Circus Ponorka dlouho nevydal desku. Na té nové jsou písně, které se průběžně objevovaly v seriálech, ve filmech, i takové, které ještě v žádném filmu či seriálu nebyly. Dvě jsme napsali ještě s Bradleym Strattonem.

Které?

Tou první je skladba Overboard, tu jsme napsali už v půlce devadesátých let v pražské Malostranské besedě. Věděl jsem, že by si zasloužila vyjít na desce, ale nebyl pro to prostor. V roce 2010 se objevila pod titulky filmu Mamas & Papas, kde ji zpívala Lenka Dusilová. No a nedávno mě oslovili pořadatelé festivalu Soundtrack Poděbrady, abych tam zahrál své filmové písně s orchestrem. Řekl jsem si, že by se Bradleymu líbilo, že se naše písnička spojila s velkým hudebním tělesem, a dokončil jsem ji ke své spokojenosti. Odtud už byla její cesta na album jasná.

Písničku My Friends jsme napsali s Bradleym také v Malostranské besedě a také před mnoha lety. Na desce je i When The Moon Becomes The Sun, kterou jsem složil poté, co zemřel Meky Žbirka. Zavřel jsem se tenkrát asi na tři dny do studia a napsal ji s myšlenkami na něj. Je to otvírací písnička k filmu Buko.

Jak se zrodil název alba Lost Angeles?

Začal jsem ho točit ve chvíli, kdy tu ještě Ivan, Meky a Bradley byli. To byl jeden z důvodů, proč jsem ji pak nazval Ztracení andělé. Navíc John Riley, textař většiny písniček, pochází z Los Angeles. No a nedávno jsme točili s režisérkou Alicí Nellis klip, ve kterém jsem byl oblečený do kovbojského.

Neměl jsem úmysl vytvořit při tom fotky na obal desky, ale vyšly tak pěkně, že se to stalo. Jsem na nich jako svítící kovboj, který odkudsi spadl do cizí kuchyně.

Jak se vaše písničky obecně rodí?

Vždycky tak nějak vypadnou samy. Stačí mi k tomu mít v ruce nějaký nástroj a hrát na něj. Nejčastěji je to kytara. Obvykle sedím ve svém nahrávacím studiu, hraju a ten nástroj je pro mě anténa, na kterou odkudsi z éteru přijímám nápady.

Když zrovna nehraju a neskládám, poslouchám jinou hudbu. I to mě inspiruje. Není nic lehčího než si potom začít brnkat, což často přinese nápad, který začnu rozvíjet.

Kromě toho se na nástroje učím neustále něco nového. Dělal jsem nedávno třeba hudbu k filmu, ve kterém je gruzínská stopa. Nakoupil jsem si nějaké gruzínské nástroje a učil se na ně, což bylo také inspirativní. Vlastně skoro pořád na něco hraju. A při tom se nějak vylíhnou ty písničky.