Zpěvák Honza Křížek: V každé tmě je alespoň náznak světla

Stýská se vám po kapelách, kterými jste prošel?

Trochu ano, byl to kus mého života a ze všech jsem si něco odnesl. Všude jsem se měl dobře, bylo o mě postaráno, mohl jsem se realizovat a věřím, že i já byl prospěšný těm kapelám. Momentálně jsem ale rád, že mám svou kariéru a mohu ovlivňovat všechno, co dělám.

Co jste si od svých zkušených spoluhráčů do hudebního života vzal?

U Radima Hladíka jsem se naučil obrovské pokoře. Ta jeho byla podle mého tehdejšího pocitu až nemístná. Přijeli jsme na koncert a on nepotřeboval šatnu pro sebe, a už vůbec ne plnou jídla a pití.

Svůj nástrojový aparát z auta na pódium a zpátky sám nosil, sám si ho stavěl a pomáhal i ostatním z kapely. A když třeba v klubu nebyla šatna, sedl si na pódium a tam se, za příchodu diváků, rozehrával.

Ivan Král byl vlastně stejný. Byl pokorný a hudbě nesmírně odevzdaný. Myslím, že jsem si to od nich do svého života vzal také.

Po konci Blue Effectu to vypadalo, že by se mohla vrátit kapela Walk Choc Ice, která byla nejslavnější na přelomu devadesátých a nultých let. Proč z toho sešlo?

Byla to jedna z možností. S bývalými spoluhráči jsme se sešli, zkusili to, ale záhy jsme zjistili, že to není jednoduché. Nestačí říct, že jsme zpátky, a všichni se zblázní a vyrazí na naše koncerty. Doba se změnila, museli bychom se do toho opřít a jít skoro od začátku.

Zjistil jsem také, že bych nemohl pracovat naplno, a přitom jsem to potřeboval. Každý z kapely měl svou další skupinu, každý byl z jiného konce republiky, měl svou práci, rodinu.

Walk Choc Ice by tím pádem pro mnohé členy byla až na třetím čtvrtém místě, a já věděl, že by mi to nestačilo. Chtěl jsem se hudbě věnovat na sto procent, a tak jsem šel svou cestou.

Hrajete na svých koncertech nějaké písně svých předešlých skupin?

Od Walk Choc Ice hrajeme Rejdit, protože ji lidé chtějí, a asi pět dalších. Od Blue Effectu máme v repertoáru písničku Sluneční hrob, kterou jsem předělal na svou první desku, a Rosenku, kterou jsem natočil v nové verzi na svou novou desku. Nechci ale na té kapele parazitovat, takže na našich koncertech převažují mé písničky.

Ve Walk Choc Ice jste zpíval, v Blue Effectu také. Nechybělo vám to v Kollerbandu, kde zpívá David Koller?

Hrál jsem v něm na klávesy a musím přiznat, že mi zpěv chyběl tak moc, až jsem to obrečel. Byli jsme na soustředění v Českém Krumlově, připravovali písničky pro první desku, a když mi došlo, že budu zpívat jenom vokály, dostalo mě to.

Cítil jsem, že hraju druhé třetí housle, a vnímal jsem to tak, že mi ujíždí vlak a že to není pro mě správné místo. Na těch slzách jsem pak postavil přesvědčení, že se z toho místa budu muset hnout.

Kollerband a Blue Effect vyjely v podstatě ve stejné době, a už asi po roce mého fungování v obou kapelách bylo jasné, že nelze sedět na dvou židlích. Musel jsem se rozhodnout a rozhodl se pro Blue Effect. Věděl jsem, že tam budu mít mnohem větší možnost se realizovat, zpívat i hrát na kytaru.

Vaše nové album je rockové, přitom jste k tomu žánru na své sólové dráze přicházel postupně. Jak jste o zvuku své muziky přemýšlel?

Když jsem začal skládat své první písně, měl jsem pocit, že se nechci vracet k výbušnému rocku nebo crossoveru. Inspirovali mě Tom Petty nebo Bruce Springsteen a jejich příjemná a vzdušná kytarová muzika. Snažil jsem se v tom duchu tvořit, ale brzy jsem zjistil, že to ve mně není a že to tak dělat nemůžu, protože by to bylo neupřímné.

Mou první desku nakonec hodně ovlivnil producent Dan Friml. Napsal jsem písničku Padám vzhůru, poslal mu ji, nahráli jsme ji a při tom vymysleli poprockový zvuk. Dodnes tu píseň hraju, s mou kapelou jí otevíráme koncert. V tom duchu jsme s Danem pokračovali. Skládal jsem další písně a vznikla z toho deska, za kterou si dodnes naprosto stojím.

Potom jsem se ale posunul. Druhé album Revoluce bylo ovlivněné covidem. Já doma chytil svou bývalou divokost a vymyslel jsem crossoverovou desku. Vyrazil jsem s písničkami na koncerty, skákal jsem na pódiu jako tajtrlík, ale došlo mi, že mi to už nestačí.

Co vám chybělo?

Výrazné melodie. Rozhodl jsem se tedy nahrát desku, na které bych světy ze svých prvních dvou alb spojil. Chtěl jsem výbušnou rockovou nahrávku, která bude zároveň melodická. A zatímco na minulé desce nebyly žádné klávesy, jenom kytara, baskytara, bicí a zpěv, na nové jsem se k nim vrátil.

Použil jsem také elektroniku a syntezátory. Hodně mi v tom byl nápomocný producent Martin Volák, který pochází z rockového světa a má velký záběr ve zvuku nahrávek.

Co písně na nové desce spojuje?

Boj světla a tmy. Jsou z velké části lehce melancholicky pochmurné, čemuž jsem se vůbec nebránil. Taková je totiž i má duše. Navenek se často usmívám, ale uvnitř se dějí i jiné věci. A já se rozhodl, že s nimi půjdu ven.

Nechtěl jsem napsat veselé, příjemné a bezstarostné písničky, byť mi mnozí hudební kolegové tvrdili, že je to nejlepší cesta. Říkali, že doba není jednoduchá a nemá cenu ji zatěžovat dalšími složitostmi v písničkách. Já ale chci být ve své hudbě pravdivý.

Nejjednodušší cesta, jak si nekazit život, je být pravdivý. Zároveň jsem přesvědčený, a je to i na mé desce, že v každé tmě je přinejmenším náznak světla, a záleží na tom, jestli se za ním vydáme.