Zpěvák Honza Holeček ze skupiny Livin Free: Zlo dosáhlo velké moci

Jste rovněž členem skupin Flamengo Reunion Session a Holeček & Marcel Project. Jakou roli ve vašem hudebním životě hrají Livin Free?

Naprosto zásadní, protože je to můj autorský projekt. Naplňuji v něm své skladatelské a textařské ambice.

Vy sám jste na scéně od konce osmdesátých let, patříte k našim nejlepším hardrockovým a bluesrockovým zpěvákům. Mění se nějak váš hlas?

Mám pocit, že se stále lepší. Zatím jsem nedospěl do bodu, kdy bych cítil, že se zhoršuje a že přicházejí nějaká omezení. V posledních letech jsem zapracoval na technice zpěvu, což mi dost pomohlo. Daří se mi udržovat hlas v kondici a mohu při skládání myslet na to, aby byly zpěvové linky co nejlepší.

Nepotřebuju už ale nikoho udivovat rozsahem. S chutí si zazpívám vypjatější pasáže, nicméně v písničkách je pro mě nejdůležitější vyprávění příběhu. Tomu podřizuju interpretaci.

Jakou roli pro vás hrají texty?

Zcela klíčovou. Jsou témata, o kterých chci zpívat, a chci je zpracovat básnicky, tedy zajímavě. V textech mě přitahují témata, která jsou aktuální ve světě. Některá pak jsou vyloženě filozofická. Můj život je ovlivněn spoustou věcí a já se snažím zpívat o nich v jakýchsi textových úvahách. Některé jsou pro posluchače těžší.

Které například?

Skladba Satan Tore His Horns Away je pro mě volným pokračováním textu písně skupiny Rolling Stones Sympathy for The Devil. Zpěvák Mick Jagger v ní popisuje historické události, vyvraždění Romanovců či zastřelení Kennedyho, zabývá se osobou Ježíše a podobně.

Já navazuji v tom, že se zlo vrátilo zpět. Zpívám o událostech na Náměstí Nebeského klidu v Číně, o smrti Pavla Wonky nebo o mrtvých dětech v Buči na Ukrajině. To je pro mě zlo.

Ta skladba je o tom, že zlo už dosáhlo takové síly, že ho není schopen kontrolovat ani jeho nejvyšší představitel. Nemá nad ním kontrolu, protože si ho jako lidé řídíme sami. A tak si utrhne rohy a odejde do důchodu.

Pokud se nemýlím, téma zla není ve vašich textech nové…

Je ho v nich dost, to máte pravdu. Snažím se některé texty odlehčit, ale střílení na lidi, mučení malých dětí, únosy a násilí na mě působí velmi negativně. Nebudu zpívat o tom, že je na světě pohoda. Cítím, že k tomu, co se ve světě děje, musím něco říct.

Loni v prosinci střílel vrah na filozofické fakultě. Zlu, jak vy říkáte, jsme tehdy byli na dosah. Dotklo se vás to?

Bylo to pro mě zdrcující. V té době jsem už měl všechny texty na desku hotové, v podstatě byla dokončená. Myslím, že kdyby to tak nebylo, téma střelby na fakultě by se do nějakého textu dostalo.

Výrazně se mnou už předtím zatřásly covidové roky. Vnímal jsem, jak se měnily vztahy mezi lidmi, bohužel k horšímu. Nikdy předtím by mě bývalo nenapadlo, že se u nás a v mnoha jiných zemích lidé rozdělí na nesmiřitelné skupiny. Stejně tak by mě nenapadlo, že do Kapitolu ve Washingtonu vlítnou fašisti a začnou ho ničit.

Lze ještě zlo vymýtit?

Vymýtit asi ne, ale eliminovat ano. A jsem přesvědčený, že bychom se tomu měli věnovat. Na desce From Cradle to Coffin se v několika písních dotýkám náboženství a víry.

V boji se zlem mohou sehrávat podstatnou roli, bohužel v tom ale momentálně pokulhávají. Jedním z poslání našeho alba je, že by se duchovní postoj člověka měl změnit.

Budu rád, když na náš koncert přijdou lidé, kteří si po něm řeknou, že mohou ve svém životě dělat některé věci jinak. Anebo když si to uvědomí po poslechu desky. Myslím si, že hudba je schopná měnit postoje lidí a otvírat jim oči. Budu se o to snažit.

Hostem vašeho alba je bubeník Winston A. Watson jr. Jak jste se seznámili?

Setkali jsme se v roce 2021 na festivalu Blues Alive v Šumperku. Odehráli jsme tam vzpomínkový koncert na Boba Dylana a on propagoval film o svém pětiletém působení u Dylana. Moc se mi tenkrát líbila jeho hra. To, že bubnoval s Dylanem, nehrálo roli.

Troufl jsem si ho oslovit a požádal jsem ho, jestli by se na naší desce nepodílel. V té době jsem ještě neměl ani notu, ale bylo to pro mě důležité. Je to černoch, který má typický americký způsob cítění a hraní blues, jazzu nebo gospelu. Přislíbil mi pomoc a ono to vyšlo. Nahrál nám na desku šest písniček.

Jak se k Dylanovi dostal?

Vyprávěl mi, že se k Dylanovi a třeba i do kapely MC5, se kterou také hrál, dostal náhodou. Přišla mu nabídka, aby v Dylanově kapele zaskočil na jednom koncertě nedaleko místa, kde tenkrát žil. Bylo to kdesi v Arizoně. Vzal si tedy paličky a až na místě zjistil, že šlo o regulérní velký koncert, na který přišly tisíce lidí.

Hrál písně, které nikdy předtím nehrál, ale protože je skvělý bubeník, zvládl to. Po koncertě se prý celý třásl. Zatelefonoval své ženě a řekl jí, že opravdu hrál s Dylanem. Ona mu odpověděla, že by neměl tolik hulit, načež jí řekl, že jede domů a bude jí to celé vyprávět.

V tu chvíli ho však vzal za rameno manažer a zeptal se ho, kam si myslí, že jde? On mu odpověděl, že domů, načež mu manažer řekl: „Domů se podíváš až tak za půl roku. Bobovi se to líbilo a chce, abys s ním tohle turné dokončil.“

Prý namítl, že má s sebou jen jedny kecky, džíny, tričko a paličky. No a manažer mu odpověděl: Buď v klidu, všechno ti koupíme. Zavolej domů a řekni, že se vrátíš za půl roku.

Vydržela s ním jeho manželka?

Později se rozvedli. Vzala si jeho kamaráda. Winston už do dalšího manželství nešel a vedl de facto kočovný život. A protože je manuálně zručný, když zrovna nemá práci jako bubeník, nechá se najmout třeba jako elektrikář, opravář nebo zahradník.